(Pohled z Prahy)

Ať se to dnešním Rusům líbí, či nikoli, Rusko zůstává i dnes těsně propojeno s komplikovanými dějinami 20. století, a to jak svou významnou rolí v nich, tak reziduálním dědictvím komunismu. Ten je tam v různých podobách a převlecích stále přítomen. Na druhou stranu rezolutně odmítám – a často se nezdráhám i explicitně kritizovat – zjednodušenou, zavádějící, záměrně nepřátelskou, ale v současnosti všudypřítomnou desinterpretaci Ruska na Západě (a nepřetržité neférové spojování a zaměňování Ruska a Sovětského svazu, Putina a Brežněva). Tento přístup paradoxně odhaluje více o Západu a jeho předsudcích než současném Rusku samotném.

Rusko si musí být vědomo toho, jakým způsobem se Sovětský svaz choval v průběhu větší části své sedmdesátileté existence a jaké útrapy a obtíže během této éry mnoha zemím na světě přinesl. Nesmí se to snažit zamlčovat. To popřít nelze a určitě to nelze zapomenout. Rusové se však sami, a to oprávněně, považují za největší oběť komunismu. Nicméně pokračující snahy Západu – motivované ohledem na své vlastní zájmy a záměry – zveličovat paralely mezi bývalým Sovětským svazem a současným Ruskem jsou chybné a kontraproduktivní. Západ se chová způsobem, jako kdyby si nepřál, aby se Rusko od své sovětské minulosti oddělilo. Tím spíše je pro Rusko důležité uspět v dokončení procesu objektivního hodnocení své minulosti. Rusko musí svým dneškem ukázat, že pro něj sovětská éra byla pouhou anomálií.

Nenavrhuji, aby Rusko zapomnělo na svou minulost, aby ji zcela vymazalo ze své historické paměti nebo aby se zbavilo pocitu své vlastní historické kontinuity, které si musí každá země vážit. Minulost se stala, nelze ji odestát, její oběti jsou stále kolem nás. Nicméně je třeba se primárně dívat dopředu, nikoli nazpátek. Ve svých politických projevech jsem po pádu komunismu opakovaně užíval následující analogii: Zpětné zrcátko v autě je naprosto nezbytné, nesmí však být tak velké, aby zakrývalo celé přední sklo.

Je v zájmu Ruska samotného - a nás všech – přát mu dobrou, mírovou a prosperující budoucnost. Ta záleží zejména na Rusech samotných, na jejich politické vyzrálosti, na jejich víře v plnohodnotnou demokracii, ale zbytek světa by se neměl snažit pozitivnímu vývoji Ruska bránit. Návrat ke studené válce je zaručenou cestou, jak ho znemožnit.

Když se díváme na mapu světa, musíme dojít k závěru, že Rusko náleží k základním pilířům jakéhokoli stabilního politického a ekonomického uspořádání ve světě. Geopoliticky Rusko patří do Evropy a historie ukázala, že bez Ruska je dlouhodobá stabilita Evropy nemožná.

Úkolem pro současnost je přivést Rusko zpět do evropské politiky jako partnera, nikoli jako nepřítele. Konfrontace Západu s Ruskem není pro nás, Středoevropany, žádnou pozitivní věcí, ale naopak - hrozbou. Podkopává naši budoucnost, která je už tak více než dost zpochybněna bezohlednými unifikačními a centralizačními procesy v Evropě a atakem Evropské unie na národní státy na straně jedné a současnou migrační vlnou, rovněž organizovanou, nikoliv pouze umožněnou, evropskými elitami, na straně druhé.

Příspěvek do knihy „Jubilee International Union of Economists Publication“, duben 2016, Moskva. Překlad z anglického originálu.