Srbsko odmítá opustit mýtus o nedotknutelném svatém a bezchybném srbství, obklíčeném odnepaměti nemravným a nepřejícím světem. Srbský šovinismus v devadesátých letech pomohl rozpoutat na území bývalé Jugoslávie čtyři války. Všechny prohrál. Porážky ve Slovinsku, Chorvatsku a Bosně však dnes pro většinu Srbů neznamenají nic proti traumatu už jenom formální ztráty Kosova. Už od poloviny osmdesátých let tato otázka znemožňuje normální politický vývoj a diskuzi v Srbsku. Fakticky je totiž Kosovo pro Srbsko ztracené už dvacet let, kdy jeho mocenská a intelektuální elita jako první začala právě kvůli Kosovu rozbíjet federální pojetí Jugoslávie. Tehdy stačil jeden fantasmagorický manifest srbské Akademie věd, aby se zastavila diskuze o demokratizaci a modernizaci celé jugoslávské federace po Titově smrti.
O dvacet let později je Bělehrad zaplaven vlasteneckými billboardy. Nemožnost vzdát se už dávno ztraceného Kosova na nich zapáleně hlásají nejenom politici, ale i populární fotbalisté, umělci i ženy v domácnosti. Západem obdivovaný filmový režisér Emir Kusturica, který před více než dvaceti lety zdůrazňoval, že je agnostický Muslim z multietnického Sarajeva, se dnes pateticky prohlašuje za pravoslavného Srba a vydává temná varování Západu. Nikoho nezajímají historická fakta, kromě jiných i to, že Kosovo bylo formální součástí historického Srbska pouhých několik desetiletí a ne tisíc let, jak věří i někteří čeští politici. Srbsko se už pokolikáté ve svých moderních dějinách propadá do mýtu o vlastní ublížené výlučnosti a na reálné politické uvažování nemá čas. To není smrtelné. Pokud však Rusko bude pokračovat ve strategii rozbíjení Evropské unie a otázka Kosova pro něj bude jenom další příležitostí znemožnit společný postup mezinárodního společenství, v Srbsku nejspíše zvítězí ultranacionalistický fašismus. Rusko tak pro svoje cíle Srby znovu obětuje.
Nejsme v situaci, která by se dala a měla popisovat poměrem mezi dobrým a špatným, spravedlivým a nespravedlivým. V Bělehradě dnes neexistuje politik, který by si mohl dovolit souhlasit s nezávislostí Kosova. Tam zase neexistuje albánský politik, který by mohl chtít méně než vyhlášení nezávislosti. Přitom jde o volbu mezi dlouhodobým napětím - a možná dokonce teroristickou kampaní - a mírem. Je nezměnitelným faktem, že Kosovo dříve či později vyhlásí samostatnost a bude mu lhostejné, co na to řekne Srbsko a zbytek světa. Už nyní má za sebou osm let faktické nezávislosti, vytváření na Srbsku nezávislých exekutivních i soudních institucí. Všechny strany sporu, včetně mezinárodního protektorátu, promarnily osm let manévrováním a neřešením skutečných problémů. Srbům i Albáncům, postiženým zrcadlovým mýtem nemožnosti soužití a kompromisu, pomůže už jenom drsné probuzení do reálpolitiky.
A právě tady by mohl pomoci společný postup přinejmenším Evropské unie a Spojených států – pokud by ho podpořilo i Rusko. Dnes už je totiž zbytečné rozebírat kořeny této krize. Více než milión uprchlíků, vyhnaných z Kosova intervencí srbské armády a policie, by koncem devadesátých let zcela destabilizoval velkou část Evropy. Už jenom proto muselo být Srbsko vojensky poraženo a donuceno ponechat Albánce v Kosovu. Tohle je reálpolitika. Nesmyslnost dnes tak módních posměšků nad strategií výhradně leteckého nasazení sil NATO nejlépe vynikne srovnáním s vojenskou zkušeností a lidskými oběťmi Guerniky, Coventry, Hamburku nebo Drážďan ve druhé světové válce. Tohle je také reálpolitika. Stejně zbytečné je lamentování nad velmi pravděpodobnými ekonomickými, správními, politickými a bezpečnostními obtížemi samostatného Kosova nebo strašení opakováním kosovského scénáře jinde v Evropě. V západní Evropě k ničemu nedojde už jenom proto, že žádný z možných sporů nemá potenciál přerůst v masové násilí. Žádné separatistické hnutí v Evropské unii také nemá podporu cizího státu, jako tomu bylo právě v bývalé Jugoslávii. A Rusko si v Moldavsku, na Kavkaze a ve Střední Azii stejně vždycky udělá, co bude chtít. I tohle je reálpolitika.
Formální vyhlášení samostatnosti Kosova pouze označí začátek konce pochodu, na který se nešťastné Srbsko vydalo, když následovalo svoje autoritářské komunistické pohlaváry, kteří se v polovině osmdesátých let ve strachu ze ztráty moci objali s ultranacionalismem. Mělo možnost jít cestou nudné politické demokracie, ve které by etnický původ nehrál významnější roli. Stejně jako všude v postkomunistickém světě se tato cesta ukázala příliš obtížnou. Nikdo na to ale nedoplatil víc než Srbsko. Za deset let muselo po prohraných válkách přijmout statisíce uprchlíků z Chorvatska a Kosova, přišlo o Černou horu, přístup k moři (přes všechna varování prosrbských „znalců“ bez sebemenších problémů) – a teď přijde i o Kosovo. Je to ztráta nevyhnutelná, ale zároveň i šance na probuzení a nový začátek. Pro Srbsko je to historická volba mezi autoritářskou tendencí Ruska a demokratickou Evropou.
Evropská unie může v této chvíli pomoci mnoha způsoby, ale hlavně jako vzor nudné bohaté stabilní institucionalizované demokracie, ve které hranice a historické mýty ztratily význam – a která je ochoítná spolupracovat a pomáhat, pokud se shodneme na podobných hodnotách. Evropa se ovšem musí připravit i na to, že Srbsko se momentálně propadá do marasmu a beznaděje srovnatelné jen s Německem před nástupem nacismu. Rusku to, bohužel, bude vyhovovat. Appeasement, a to je nejtvrdší lekce uštědřená kdy Evropě historií reálpolitiky, není na místě. Pokud bude Tomislav Nikolič skutečně zvolen srbským prezidentem, měl by se k němu demokratický svět chovat jen podle jeho slov a činů. Možná, že dokáže vyrůst v zodpovědného evropského spoluhráce, který se zřekne válečnické rétoriky a ochrany válečných zločinců. Pravděpodobnější je, že výměnou za preferenční ceny ropy a zemního plynu natruc obejme ruský protektorát a politiku revanše. Pak si budeme muset počkat na to, až sami Srbové zjistí, že hrubiánský fašista Srbsku Kosovo nevrátí, stejně jako mu nepřinese rozkvět a prosperitu.
Autor byl v letech 1999-2000 členem Mezinárodní expertní komise pro Kosovo
(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)