Kdo chce zničit Rusko? Kdo si ho chce podrobit? Kdo by ho nejraději viděl zpátky v hranicích nicotného moskevského knížectví ze čtrnáctého století? Tyto otázky jsou sice na první pohled nesmyslné, ale přesto neustále stojí před námi jako důsledek setrvalého imperiálního stihomamu a neochoty Ruska pochopit své místo ve světě, který se každým dnem ocitá tváří v tvář dalším a dalším globálním problémům.

Samozřejmě nikdo nechce Rusko zničit a elementární rozum říká, že by to přinejmenším kvůli jeho geostrategické poloze ani nešlo, což ostatně už nejednou potvrdily dějiny. Samozřejmě nikdo si nehodlá Rusko podrobit a vnucení mu nadvlády přišlé z okolního světa je absurdní. Představa porobení Ruska cizí vojenskou silou je rovněž pošetilá a Napoleon nebo japonští a spojenečtí interventi po bolševickém převratu v sedmnáctém roce či později Hitler jsou toho víc než přesvědčivým důkazem.

Nikdo nechce Rusko zničit a ono je o tom přesto stále přesvědčeno. Znovu to potvrzuje dekret ruského prezidenta z poloviny ledna tohoto roku nazvaný O opatřeních k zákazu dodávek vojenské výzbroje a dalšího vojensky využitelného materiálu Gruzii. Hned v druhém bodu v něm Rusko hrozí cizím zemím a cizím zbrojařským firmám, že když budou dodávat do Gruzie vojenský materiál, budou přijata „zvláštní ekonomická opatření“. Což je ruský ptydepovský eufemismus pro hospodářské sankce. Dekret však nešanuje ani ruské zbrojaře, kterým rovnou všechno zakazuje, stejně jako přepravcům či poskytovatelům různých odborných služeb, kteří se na dodávkách výzbroje do Gruzie dosud podíleli. A z toho je jasné, že víc než o ekonomickou válku jde Rusku především o omezení obranyschopnosti Gruzie, což dekret ani neskrývá, když o dodávkách vojenského materiálu ze zahraničí hovoří jako o způsobujících „destabilizující hromadění zbraní a vojenské techniky nebo jiným způsobem vyvolávajících regionální nestabilitu“.

Kdo koho ohrožuje nebo destabilizuje? Malá zakavkazská republika se čtyřmi a půl miliony obyvatel Rusko? Nebo Rusko s dvaatřicetkrát více obyvateli malou zakavkazskou republiku? Nebo se Rusko bojí Gruzie spřažené s Českem? Které navíc chce mít obranný štít proti raketám z Blízkého i Dálného východu, a ten by vlastně mohl ohrozit případnou použitelnost i raket ruských, což je přece rovněž proti národním zájmům Ruské federace. Lekl se snad uhlazený kágébák Putin rozjetého Valacha Topolánka? Před kým je vlastně třeba chránit ruské národní zájmy? Záminka s obranou násilně rusifikované jižní Osetie a jihoosetských etnických Rusů, nikoliv náhodou připomínajících Volksdeutsche ve východní Evropě za druhé světové války, je slabá. Stejně jako s etnickými Rusy v pobaltských republikách, jištěných ještě anomálií kaliningradské enklávy, s raketovými zařízeními namířenými na západ. Kdopak ruší „kruhy“ impéria? Takže o co jde? Rusko není jako jihoamerické civilizace dávných dob, zanikající vzdálené od ostatního světa uprostřed nedostupných pralesů, ale existuje obklopeno dalšími národy a státy a nic mu nezbývá než soužití s nimi. Bohužel stále však není ochotno zbavit se primitivních imperiálních ideálů, nahrazujících pracnější formování národní identity, a hledá nepřítele všude kolem, jen ne v sobě samém.

Dekret ruského prezidenta O opatřeních k zákazu dodávek vojenské výzbroje a dalšího vojensky využitelného materiálu Gruzii tedy vůbec není ekonomickým sporem či zásahem proti ziskům zbrojařských firem. Ale jde o další varovný projev ruské imperiální paranoie, spatřující nepřítele ve všech, kdož ruší „kruhy“ impéria. Náhodou tentokráte jsou to ti, kdož pomáhají malé zemičce dosáhnout síly nezbytné k tomu, aby mohla v případě ohrožení ubránit svou svobodu. Ani po zuby ozbrojená Gruzie totiž nemůže být hrozbou Rusku. Zato Rusko bezbranné Gruzii může. Tentokrát je to tedy Gruzie. Ale velmocenský stihomam je chronickou nemocí, a proto jindy to nepochybně budou zase jiní.

LN, 28.1.2008

Autor je publicista