Koncepce regionalizace sloužila bruselským stratégům dlouhá léta jako nástroj k tomu zpochybnit národní stát, ale zároveň tím nepopřít cíl vzniku nadnárodního státu. Proto měla být evropská integrace sjednocením regionů, které přesahují a tím i demontují hranice států. Národní vlády by pak logicky musely delegovat mocenskou autoritu nad částmi svého území do Bruselu a posléze do rukou Spojených států evropských.

Po rozpadu východního bloku se zdály být šance pro uskutečnění těchto plánů velmi vysoké. Hybnou energií tohoto procesu měla být globalizace jako nadnárodní síť výnosných výrobních a konzumních závislostí, která přesahuje a neguje národní státy ve jménu ekonomického růstu a blahobytu.

Realista si však povšimne, že světový vývoj probíhal po dvou liniích. Na jedné straně ještě nějakou dobu (zhruba do roku 2008) opravdu rostl objem mezinárodní obchodní výměny a zahraničních investic, tedy klasických indikátorů globalizace.

Ale zároveň nebyla sjednocovací energie globalizace dost silná ani na to stabilizovat existující státy, natož podporovat vznik nadnárodního celoevropského státu. Sovětský svaz, tento kontinentální superstát, se rozpadl a i v rámci Ruska se v mnoha případech prosadily autonomistické síly. Rozdělení Československa bylo příkladem mírového a pro obě zúčastněné země účelného oddělení.

Tento trend se neomezil jen na osvobozené východoevropské státy, nýbrž začal se prosazovat i v západní Evropě (Belgie, Itálie, Španělsko). Paradoxní je, že tyto rozpolcující tendence byly a jsou spojeny právě s ekonomickými zájmy, které vlastně měly být onou globalizační pákou ke vzniku větších a nikoliv menších státních celků.

A k tomu ještě brexit, který minimálně na evropském kontinentu doložil obrat vývojové tendence pryč od vize ekonomické a posléze i politické bezmeznosti Spojených států evropských k menším celkům.

Hledání optimální velikosti státních jednotek, tj. takové, která co nejlépe odpovídá lidským (a to nejenom jejich materiálním) potřebám a schopnostem účelně řídit, pokračuje dál. V současnosti se zřetelně přesouvá od bezmezných globálních soustav na zdánlivě konvenční, ale zřetelně lépe fungující národní a místy často i lokální úroveň.

Pokračuje tak hledání optimální velikosti a tím i (právě nejenom ekonomické, nýbrž mnohorozměrné) sourodosti sociálních systémů. Ta není dána jednou provždy a ve všech zemích stejně. I tato skutečnost problematizuje technokratickou vizi nadnárodních celků.

Co dosud víme? Národní státy mají zřetelně větší funkčnost a životaschopnost než nadnárodní spolek. Uvnitř národních států se ukazuje, že lokalizace může být vhodnou cestou k optimalizování ekonomického a sociálního rozvoje v regionech uvnitř jednoho státu.

Co se zdá být pravděpodobné? Socio-ekonomicky relativně podobné regiony, které přesahují hranice dvou států, budou fungovat lépe, když jejich spolupráci koordinují vlády států, které spolu hraničí, a nikoliv nadnárodní, ve všech ohledech realitě vzdálená byrokracie kdesi za horizontem.

Pokud vás téma lokalizacezajímá, přihlašte se na Konferenci lokální ekonomiky, kterou pořádá náš Institut 2080.