Před šedesáti lety vstoupily Římské smlouvy do evropské mytologie. Kulaté výročí je pro zapálené europeisty příležitostí připomínat význam Evropské unie jako velkolepého projektu míru. Dokonce i eurorealisté chovají vůči Smlouvě o založení evropského hospodářského společenství jisté sympatie. Málokdo se odváží kritizovat dokument, kterým se měla zavést celní unie, volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu; dokument, který sliboval ochranu hospodářské soutěže, dokument, který vykresloval skvělý evropský svět stabilních cen, vytrvalého ekonomického růstu a vysoké zaměstnanosti.
Od roku 1957 byly zakládající smlouvy vždy v letech kulatých výročí revidovány, přepisovány a měněny. K desátému výročí nabyla platnosti Slučovací smlouva, třicáté výročí oslavil Jednotný evropský akt a pětatřicáté Maastrichtská smlouva. Čtyřicáté výročí – korunované bezzubou Amsterdamskou smlouvou – se příliš nezdařilo. O to více úsilí proto bylo věnováno evropské Ústavě, kterou se v roce padesátého výročí podařilo představit jako zcela nesrozumitelnou (a o to nebezpečnější) Lisabonskou smlouvu. Z původních 318 článků Římských smluv zůstala nezměněna chabá desetina. Římský mýtus však přetrvává.
Podstatou římského mýtu je naivní tvrzení, že otcům zakladatelům se od počátku jednalo o vytvoření liberálního ekonomického prostředí, díky kterému by evropské státy mohly dohnat a předehnat Spojené státy americké. Ekonomický blahobyt však otce zakladatele od počátku naprosto nezajímal. Původním cílem bylo vytvoření Spojených států evropských. Projevy Jeana Monneta se tak v ničem neliší od dnešních projevů Junckera, Tuska, Schulze či Verhofstadta. Když v roce 1953 Monnet zapáleně hovořil o Velké evropské revoluci naší doby, jedním dechem požadoval vznik prvních supranacionálních institucí v Evropě. V době, kdy podle něj Evropa ztrácela ve světě váhu, nebylo jiné cesty než vzdát se alespoň části národní suverenity jednotlivých zemí a odevzdat ji do rukou nových společných institucí. Kořenem všeho zla byla podle Monneta – stejně jako podle jeho dnešních epigonů – národní suverenita. Jen její zlomení prý mohlo potlačit „nacionalistické ambice“ a zajistit „bezpečí a mír svobodného světa“.
Jestliže vrcholný úředník Monnet bojoval za evropskou federaci v diplomatických náznacích, západoněmecký kancléř Adenauer hovořil zcela otevřeně. Symbolicky 9. listopadu 1959 řekl svým spolustraníkům: „Společný trh nesmíme chápat jako hospodářskou úmluvu, ale jako politický nástroj. Evropské hospodářské společenství je především politickou úmluvou, jejímž cílem je dosažení politické integrace Evropy.“ O pět let později mluvil na tiskové konferenci v Bonnu ještě přímočařeji: „Evropské hospodářské společenství nebude schopné trvale fungovat bez politické unie.“
Představa politické unie Spojených států evropských byla pro většinu občanů v 50. letech stejně nepřijatelná jako dnes. Stejně jako dnes se proto první europeisté uchýlili k lacinému triku – místo nikým nechtěné politické unie slibovali voličům skvělou hospodářskou unii. Jen málokdo chápal (a jen málokdo je ochoten pochopit), že hospodářské unie nelze dosáhnout jinak než prostřednictvím unie politické. Šedesát let po ratifikaci Římských smluv přešlapuje evropské hospodářství na místě. Místo vysoké zaměstnanosti čelí jednotlivé členské státy vysoké nezaměstnanosti. Místo prosperity bojují s důsledky nefunkční společné měny a vysokého zadlužení. S každým dalším ekonomickým neúspěchem roste síla politické unie. Chimérický příslib hospodářské prosperity je placen ztrátou suverenity. Římský mýtus svůj úkol splnil.
MfD, 27.3.2017