Slovenské drama těchto dnů se svou povahou řadí k epizodám dějin evropské integrace, které ještě máme v čerstvé paměti: průtahy v ratifikaci lisabonské smlouvy, nebo ortel smrti evropské ústavě, který vyřkli Francouzi v referendu.

Ve chvílích takovýchto minikrizí se připomíná, že Evropská unie je proces, nikoli už hotová struktura. Je to formace mnohočlenná, takže se pomaleji adaptuje a vývoj nepříznivých okolností ji předbíhá. Je například propastný rozdíl mezi tempem, jaké jsou schopné vyvinout rozhodovací mechanismy evropské množiny států a tempem, jakým jsou finanční trhy schopné napadat jejich ekonomiky. Když Bratislava byť jen na pár desítek hodin ohrozila plán na obranu eurozóny vůči finančním spekulacím, znovu se ten handicap ukázal jako vážný. 

Dá se předpokládat, že Evropská unie zase jednou začne hledat účinnou institucionální obranu proti situacím, kdy hlas jednoho ohrozí společný záměr všech. Dají se očekávat i nové návrhy na nahrazení konsensuálního hlasování hlasováním většinovým, které eliminuje veto. Kdyby bylo na Slovensku vše skončilo prvním hlasováním o eurovalu, bylo by slovenské NE právě takovým vetem. Slováci, aniž by to tušili, by byli v té chvíli rozhodli možná i o tom, že v řadě evropských zemí, včetně samotného Slovenska, by se později propadla životní úroveň. 

Při hledání pojistek proti vzniku podobných rizik, si ale musí Evropská unie a politici - a vlastně i média - členských zemí sáhnout hluboko do svědomí. Proč k takovým situacím dochází? Proč Francouzi v referendu odmítli ratifikovat evropskou ústavu? Proč celá Evropská unie musela napjatě čekat na podpis českého prezidenta pod ratifikační listinou lisabonské smlouvy? A proč to teď mohlo dojít na Slovensku až na pokraj toho, co pak i premiérka Radičová viděla jako past, ne-li propast. Popořadě: Ve Francii se v době toho referenda propadala zaměstnanost a z venkova byli nuceni lidé houfně odcházet. Francouzské zemědělství přežívalo - jako mnoho jiných v Evropě - částečně jen dík evropským dotacím. Evropská unie se v té době rozšířila o osm východoevropských zemí a Francouzi podlehli domněnce, že potíže jejich země způsobil příliv dělníků a řemeslniků z východu a nová konkurence v zemědělské produkci na společném trhu. Ale na tom, že tomuto klamu podlehli se podílela perfidnost politiků, kteří si na této fámě budovali politickou kariéru a dokonce i prpezidentskou kandidaturu. 

Říkali Francouzům: zamítněte euroústavu a my prosadíme revizi důsledků toho neblahého rozšíření Unie. A teď, na Slovensku? V České televizi dnes pan Richard Sulík, předseda strany, která de facto potopila vlastní vládu , zdůvodňoval odmítání eurovalu mimo jiné tím, že slovenský volič nechce slepě akceptovat vše, co mu nakáže Brusel. Tím mohl argumentovat jen proto, že celá politická fronta – na Slovensku, u nás, ve Francii a všude jinde - udržuje ve veřejnosti velmi chabé povědomí o důležitých okolnostech závažných rozhodnutí, která voliči nebo jejich poslanci dělají na evropské úrovni. Někdy dokonce veřejnost desinformují o pravé podstatě evropských problémů. Mechanismy řízení našich vlastních států jsou nám srozumitelné. Rozhodovací mechanismy i celá politická filozofie nadnárodní struktury, jakou je EU, jsou pro širší veřejnost kdekoli v Evropě velká neznámá. Kdyby byla premiérka Radičová od začátku hlásala, že není v zájmu Slováků nechat padnout euroval, neboť by za to zaplatili vyšší cenu, než činí příspěvek do eurovalu, nemohl by pan Sulík mluvit o slepém podřízení Slováků tomu, co přichází z Bruselu. Byli by informování o tom všem, o co přitom šlo. Premiérka to řekla, až když už složila zbraně a odcházela. I tak bylo dobře, že to nakonec řekla. 

V Evropské unii nepůjde jedno bez druhého: Nepůjde jenom nějak legislativně, například zavedením většinového hlasování, zamezit do budoucna tomu, aby jedna země, či desítka poslanců či jeden státník ohrozili stabilitu celého společenství národů, tím, že řeknou ne, když všichni ostatní už v nějaké naléhavé a existenční záležitosti řekli ano. Bude tomu muset předcházet osvěta. Aby si jak politici tak veřejnost byli vědomi důsledků svých postojů. Aby nebylo pro politiky tak lehké říkat veřejnosti o podstatě věcí jen A a zamlčovat B. Tvzení, že doplácet na chyby bohatších je hloupost, zní naprosto přesvědčivě. Ale jen dokud se neřekne, že na nás následky těch cizích chyb dopadnou stejně, a o to citelněji, když zmaříme snahu o společnou obranu proti nim. Pan Sulík řekl dnes v ČT sebejistě, že v březnu zase rozhodnou voliči. Doufá, že ani do té doby nebudou politici – a valná většina médií - o Evropě říkat i to B. Například to, že národní zájem nekončí už na národní hranici, ale třeba až na hranici schengenského prostoru nebo Evropské unie. Vyústění slovenského dramatu minulých dnů by mělo politikům napovědět, že i pro ně je lepší říci A i B dřív, než budou odcházet ze scény jako paní Radičová.