V souvislosti s volbami do Evropského parlamentu můžeme stále častěji slyšet slova o reformě EU. S rostoucími problémy v souvislosti s dosavadní chybnou migrační politikou, umělým přifukováním ucházejícího balónku společné měny euro, vysokou nezaměstnaností v řadě zemí, rostoucími státními dluhy nebo stále větším počtem lidí v ulicích už začínají brát zpátečku i někteří dosavadní podporovatelé EU. A protože nemohou otočit příliš rychle, neboť by to bylo podezřelé i lidem, kteří politiku až tak nesledují, začínají se z nich stávat unijní kritici. Vytvářejí dojem, že to přece říkali vždycky. Součástí těchto tanečků před voliči se stala slova o nutnosti a potřebě „reformy Evropské unie“. Na několika málo příkladech ukáži, že to není možné.

Začněme u role národních parlamentů. Víte, jak nahlíží Evropská unie na národní parlamenty členských států? Cituji z konsolidovaného znění platné Lisabonské smlouvy:

„Vnitrostátní parlamenty aktivně přispívají k dobrému fungování Unie těmito způsoby:

a) jsou informovány orgány Unie a jsou jim postupovány návrhy legislativních aktů Unie v souladu s Protokolem o úloze vnitrostátních parlamentů v Evropské unii;

b) zajišťují, že zásada subsidiarity je dodržována, a to v souladu s postupy stanovenými v Protokolu o používání zásad subsidiarity a proporcionality;

c) v rámci prostoru svobody, bezpečnosti a práva se podílejí na mechanismech hodnocení provádění politik Unie v této oblasti podle článku 70 Smlouvy o fungování Evropské unie a jsou zapojeny do politické kontroly činnosti Europolu a do hodnocení činnosti Eurojustu podle článků 88 a 85 uvedené smlouvy;

d) podílejí se na postupech pro přijímání změn Smluv podle článku 48 této smlouvy;

e) jsou jim oznamovány žádosti o přistoupení k Unii podle článku 49 této smlouvy;

f) podílejí se na meziparlamentní spolupráci mezi vnitrostátními parlamenty a Evropským parlamentem v souladu s Protokolem o úloze vnitrostátních parlamentů v Evropské unii.“

Jinými slovy mají národní parlamenty členských států EU jednu hlavní roli. Tou rolí je implementace legislativy z Bruselu pod hrozbou sankcí a pokut. K tomu si přidejte, že Evropský parlament nemá právo navrhovat legislativu. Může jen hlasovat o návrzích předložených Evropskou komisí. No a členové Evropské komise jsou podle Lisabonské smlouvy „vybíráni“ z řad těch, u kterých je záruka dostatečného „evropanství“, aniž by Lisabonská smlouva říkala, co to je.

Chtěli byste mít jiný názor na zahraniční a bezpečnostní politiku než EU? Tak, aby více vyhovovala národním zájmům České republiky? Nemožné. Cituji: „Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a respektují činnost Unie v této oblasti.“

Chtěli byste zastávat s ohledem na národní zájmy jako členský stát jiných světových a nadnárodních organizací jiné názory a postoje, než EU? Nemožné. Cituji: „Členské státy koordinují svou činnost v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích. Na nich zastávají postoje Unie. Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku zajišťuje organizaci této koordinace.“

Chtěli byste změnit současnou Lisabonskou smlouvu? Chtěli byste se vrátit zpátky do doby před její platností? Taková možnost je pouze teoretická. „Změny vstoupí v platnost po ratifikaci všemi členskými státy v souladu s jejich ústavními předpisy,“ praví se v současném znění Lisabonské smlouvy. Doposud přitom směřovaly všechny prosazené změny fakticky k okleštění práv národů a národních států. Zatímco síla národních parlamentů byla oslabována, rostla síla Evropské unie zasahovat do suverénních věcí samostatných členských států.

A teď si v době migračních a azylových krizí v jedněch státech, nezaměstnanosti v jiných, rostoucích státních dluhů u dalších, krize eura, nebo v době rostoucího odporu lidí v ulicích proti vlastním vládám představte, jak se vlády, národní parlamenty a případně lidé v referendech shodnou jednomyslně v Belgii, Bulharsku, České republice, Dánsku, Estonsku, Finsku, Francii, Chorvatsku, Irsku, Itálii, Kypru, Litvě, Lotyšsku, Lucembursku, Maďarsku, Maltě, Německu, Nizozemsku, Polsku, Portugalsku, Rakousku, Rumunsku, Řecku, Slovensku, Slovinsku, Španělsku a Švédsku, přičemž Velkou Británii už nepočítám, na odevzdání získané moci nad 500 miliony lidí v Evropě zpět do rukou lidí a národních států s národními parlamenty. A k tomu jde Brusel po krku někdy Polsku, Maďarsku nebo České republice, protože buď na základě vůle lidu ve volbách uhnuly od jednotné budovatelské linie, nebo nedostatečně implementovaly nějaká nařízení. Prostě nemožné.

Uvedl jsem jen několik málo konkrétních důvodů z mnoha, proč není možné reformovat Evropskou unii. Proč není možné ohnout či zastavit současný trend stále hlubší a hlubší integrace, směřující k faktické likvidaci existence národních států. Pokud tedy kdokoli říká lidem, že EU je potřeba reformovat, buď vůbec netuší o čem je řeč, nebo velmi dobře ví, že to není možné a lidem obyčejně lže s cílem vlastního prospěchu.

Pokud chcete zachovat existenci České republiky pro vaše děti a další generace, pokud chcete zachovat národní měnu, pokud nechcete, aby o vás a této zemi fakticky rozhodovali skrze EU voliči v Řecku, Francii, Německu, Itálii, Španělsku, Portugalsku a dalších státech, pak jedinou cestou je vystoupení České republiky z Evropské unie.

Mimochodem, v preambuli Smlouvy se mimo jiné píše, že cílem je „dosáhnout posílení a konvergence svých hospodářství a zavést hospodářskou a měnovou unii, jež v souladu s ustanoveními této smlouvy a Smlouvy o fungování Evropské unie zahrnuje jednotnou a stabilní měnu“ - jinými slovy zavést euro není podle Smlouvy možnost, ale povinnost. Nebo že cílem je „závazek k dalším krokům, jež je třeba učinit v zájmu dosažení pokroku v evropské integraci“ - jinými slovy ne více práv národním státům, nýbrž závazek ke stále hlubší integraci společných politik.

A na závěr něco pro pamětníky. Ve Smlouvě samotné je uvedeno, že „(Unie) usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku.“ Jako bych prožíval déja vu. Tohle už tu bylo, jen světové strany se změnily.

Autor je předseda Strany nezávislosti České republiky