Je to jediná zbraň, která nám zůstává, pokud chceme zůstat demokraté. Jistě se zeptáte, proč hovořím o zbrani. Zbraní proti komu, proti čemu? Odpověď je jednoduchá. Hovořím o zbrani proti zneužívání otevřeného a poměrně křehkého systému demokracie, a v dnešní době zejména o zbrani proti stále pokračující islamizaci Evropy, která může být pro naše budoucí generace v tom nejhorším scénáři dokonce až likvidační.

Další masivní vlna přistěhovalců

Italská pobřežní stráž už vylovila stejný počet tzv. uprchlíků jako v létě minulého roku. Nápor se nezmenšil. Přicházejí z Lybie a Egypta. Pocházejí z Eritreje, Nigérie, Súdánu, Pobřeží slonoviny a Gambie. V těchto zemích se neválčí tou měrou, aby se tito lidé museli o své životy skutečně obávat, a pokud snad ano, tak se to týká jen jejich nepatrné části. I při velmi benevolentních stávajících pravidlech pro udělení statutu uprchlíka, kolik z nich má na získání práva asylu skutečnou naději? Možná pouhá desetina, možná ještě méně. Jenže během jejich asylového řízení už u nás budou, a po zamítnutí jejich žádostí se nebudou chtít za žádnou cenu vrátit zpět.

Migranti, jejichž masa se nijak netenčí, přicházejí většinou nelegálně. Přicházejí bez dokladů, anebo s padělanými pasy. Obávám se, že jsou to záměrně vysílaní nájezdníci mající za úkol importovat do Evropy své netolerantní náboženství s konečným cílem převládnout a podrobit si domácí obyvatelstvo. Zneužijí naši vstřícnost a náš demokratický systém.

Ti, kdo je k nám přes moře posílají, tohle všechno vědí velmi dobře. Nájezdníci znovu používají starou osvědčenou taktiku. Staré bárky a rybářské čluny si „běženci“ potápějí sami u italských břehů a italská pobřežní stráž je pak musí vylovit. Co na tom, že se jich při tom spousta utopí? To architekty nájezdu nezajímá.

Loni byl motorem propagandy, která vyzývala Afričany k odchodu do evropského „ekonomického ráje“, proslulý zvací výrok německé kancléřky. Proč by jí nevyhověli? Nutně pak nastal střet dvou nesouměřitelných kultur. Došlo k vlně kriminality od krádeží až po znásilňování, k vzestupu terorismu, byly k nám zavlečeny doposud neznámé choroby. Došlo k vynucování změn ve školství, k ignorování našeho právního systému, k pohrdání našimi zvyky a také, toto bude zajímat naše „vstřícné“ feministky, k naprostému nerespektování rovnoprávnosti žen. Po všem, co za pouhý jediný rok kvůli milionu a půl nových muslimů ve „vstřícných“ evropských zemích proběhlo, se Merkelová už letos neodvážila podobné pozvání opakovat. Organizátorům nájezdu to však nevadí, pokračují stejnou silou dál. Mají přece v záloze zaručenou nečinnost stávající Evropské komise či Evropské rady a dalších podobně spolehlivých evropských institucí.

Nešťastníci obdarovaní plyšovým medvídkem (neuvěřitelné) a nacpaní násilím do člunů pravděpodobně vůbec netuší, že každý desátý z nich přijde o život. Jak odporně hnusná akce, která se na mezinárodním fóru skrývá za alibistickým prohlášením, které však nemůže žádným způsobem obstát: „To víte, je to jen další velké stěhování národů.“ Copak jsme opět v době kamenné? Jako by organizátoři nájezdu náhle zapomněli, že dnes máme v Evropě už po dlouhá staletí usazené národy s jejich státními útvary a státními hranicemi, které je třeba podle mezinárodního práva respektovat.

Architekti nájezdu si poněkud spletli dobu, tohle jim prostě nemůže a nesmí projít. Ať už jsou v tom petrodolary, rubly nebo třeba bolivary, koupit tzv. politické elity evropského vedení je sice možné, ale koupit celé národy nikoli.

Co přinesl summit V4

Navzdory tomu, že bylo současnou evropskou byrokracií „doporučeno“ o tom příliš nehovořit, je už obecně známo, že na nedávný summit V4 v Praze vyslali Merkelová a Holland své emisary, německého ministra zahraničí Steinmeiera a francouzského ministra zahraničí Ayraulta, aby přesvědčili představitele Polska, Maďarska, Slovenska a Česka o nezbytnosti připojit se k jejich poslednímu dosti šílenému plánu ještě tužší integrace evropských zemí. Jinými slovy, státy a jejich národy by se podle nich měly vzdát posledních zbytků své suverenity ve prospěch současného samozvaného vedení EU sedícího v Bruselu. Stručně si ten plán projděme.

Členské státy se vzdají:

1. vlastní armády. Má vzniknout armáda společná

2. vlastních tajných služeb. Rozvědka a kontrarozvědka bude mít jedno centrum

3. vlastního zákonodárství. Bude zvětšena pravomoc „Evropského veřejného žalobce“. Vznikne jednotný trestní zákon

4. kontroly nad státní hranicí včetně kontroly pohybu migrantů. Národní státy nebudou mít pravomoc rozhodovat o migraci a nebudou mít vlastní asylovou politiku. Rozmístění migrantů bude povinné a bude respektovat rovnoměrné rozdělení uprchlíků

5. vlastní zahraniční politiky

6. vlastního daňového systému. Bude odstraněna „daňová konkurence“ mezi jednotlivými státy

7. vlastní měny. Bude okamžitě zavedeno euro

8. vlastní centrální banky. Její kompetence bude odevzdána Evropské centrální bance

Podrobný text návrhu uveřejnila ještě před pražským summitem V4 polská televizní stanice TVP. Jedná se o ověřený materiál. Stejnému tématu se věnuje i deník MF Dnes 2. července v obsáhlém článku Petra Bystroně „Facka Merkelové a Junckerovi“, ovšem několik velmi citlivých bodů emisarského návrhu je tam (možná záměrně) potlačeno nebo rovnou vynecháno. Návrh přirozeně vyvolal zděšení, zejména v Polsku a Maďarsku. O slovenské odezvě toho zatím mnoho nevíme. Slovensko má pochopitelně svou pozici komplikovanou svým nastávajícím předsednictvím unie.

A u nás? Pokud možno klid a ticho po pěšině, a když už to nelze ututlávat dál, tak se objeví tu a tam nějaký pokud možno bezzubý komentář, který sice něco přizná, ale také mnohé zatají. Tak se jen úplnou náhodou dozvídáme, že náš ministr zahraničí odjel v tichosti do Německa poradit se, co s tím má dělat dál. Příznačné. Čtyřicet let se jezdívalo do Moskvy.

Byl by to tak závažný zásah do ústavních pořádků všech dotčených zemí, že si nedovedu představit, že by se o přistoupení k této problematické a vysoce rizikové „smlouvě“ mělo rozhodovat jen neveřejně v kabinetech politiků. Tato smlouva, která zvolna začíná mít podobu diktátu, by se nejen zásadně, ale, co horšího, také nezvratně dotkla všech občanů signatářských států. Pokud nebude stažena a evropské vedení ji bude prosazovat dál, stane se její postoupení k národním diskuzím a poté k celonárodním referendům podle všech demokratických pravidel bezpodmínečným.

Ať se na to podíváme z kteréhokoli úhlu, vidíme jen pokus o konečnou likvidaci zbytků suverenity zúčastněných národů. Navíc mně to připomíná něco, co jsme my Češi, už jednou v historii zažili. A docela mě při tom mrazí. Máme se snad znovu stát Protektorátem Čechy a Morava? Zbývalo by jen nenápadně dosadit říšského protektora, nejlépe evropského komisaře pro ten či onen stát.

Pánové Jean-Claude Juncker a Martin Schulz to spolu s Angelou Merkelovou tentokrát neuvěřitelně přehnali. Pro koho tito lidé skrytě pracují? Místo toho, aby po drtivé kritice dlouholetého vágního přístupu k ochraně vnějších hranic unie svou kardinální chybu buď okamžitě napravili, anebo přijali svou odpovědnost a ze svých řídících postů odstoupili, dělají přesně pravý opak. Pečlivě připravují další utužení svého diktátu a pokračují v katastrofální politice otevřených hranic. Představa, že plánovaných 1500 ochránců hranic skutečně uchrání Evropu před pokračujícím nájezdem statisíců islámských nelegálů, musí být každému, zejména imámům a jejich pašerákům lidí, docela k smíchu.

Referendum jako zbraň lidu

A jsme u jádra věci. Jak se může lid jednoho národa, který chce žít v klidu na svém území tak, jako jeho předci a předci jeho předků, jak se může takový lid bránit? Odpověď je jednoznačná. V demokratickém světě k tomu slouží referendum. Institut přímé demokracie, obvykle užívaný k řešení otázek, které jsou pro národ zásadní.

Jak pravil kdysi T. G. Masaryk: „Chyby demokracie musíme odstraňovat, ale nesmíme při tom odstranit demokracii samu.“ Sám se však nemohu zbavit pocitu, že to, před čím TGM tak prozíravě varoval, se v těchto dnech a týdnech krůček po krůčku tiše a plíživě děje. Proto je potřeba včas reagovat a bránit se právě cestou demokracie, dokud ji ještě máme.

Všimneme-li si trochu blíž bodů 3 a 4 německo-francouzského návrhu „utažené“ vlády nad unií, musí nám být okamžitě jasné, že by to byl naprostý konec všech celonárodních referend o důležitých věcech. První, co by jednotná bruselská legislativa udělala, je, že by taková referenda - a zejména referenda o vystoupení z unijního svazku - postavila mimo zákon. Druhý (a také hrozivý) dopad takového uspořádání by spočíval v tom, že jakákoli nepohodlná politická strana, i kdyby doma vyhrála volby na celé čáře, by byla ve sféře rozhodování o osudu občanů své země lehce odsunutelná do zóny čiré bezmocnosti.

Britové se svým referendem od plíživého omezování demokratických svobod za minutu dvanáct pravděpodobně zachránili. Jistě v tom hrálo svou roli, že Velká Británie je jednou z nejstarších moderních demokracií na světě. Ale i v mnoha dalších zemích pochopili občané, co se děje, a volání po národních referendech o setrvání v unii sílí například v Holandsku, Dánsku a dokonce i v baště multikulturalistů, ve Švédsku.

Celý incident na summitu V4 naznačil, že visegrádské uskupení má svou váhu, a může tak významně ovlivnit směr nezbytných reforem EU. Reprezentuje 64 milionů obyvatel a to je dohromady síla srovnatelná například se silou Francie (66,7 mil.) a přesahuje Itálii (60 mil.) i Španělsko (46,7 mil.). Pokud se na stranu V4 přikloní Holandsko, Dánsko a případně ještě další země, jejichž občané si přejí skoncovat s multikulturalismem, je zde naděje, že reformy EU půjdou nakonec tím správným směrem. Stále ještě máme šanci dočkat se federace svobodných a suverénních národů, které bude spojovat především starost o prosperitu a životní úroveň vlastních pracovitých občanů, kteří si takovou péči určitě zaslouží. Stále ještě máme šanci, že se dočkáme důstojně a účelně spojené Evropy tak, jak to v samotných počátcích tohoto procesu viděli tvůrci této myšlenky. K tomu je však třeba hájit demokratická práva zúčastněných národů. To znamená především hájit právo na možnost vyjádřit názor na svou budoucnost pomocí všelidového referenda.

Dovětek

Vše nasvědčuje tomu, že idea spojené Evropy nám byla ukradena a je surově zneužívána proti nám samotným. Do vedení EU se vplížili neomarxističtí vizionáři a zdánlivě nesestřelitelně se tam usadili. Po chvíli klidu (období mezi maastrichtskou a lisabonskou smlouvou) znovu rozjeli svůj více než sto let starý sociálně-inženýrský projekt, na jehož konci má být podle nich jakýsi vysněný „nový člověk“.

Na pražském summitu V4 se ministři zahraničí Německa a Francie projevili jako zapřisáhlí členové spolku, za jehož duchovního otce mnozí považují nechvalně známého hraběte Coudenhove-Kalergiho. Spolku, který nám chce vnutit jakýsi šílený „Nový světový řád“, a to i přes naše mrtvoly. Nic nového pod sluncem. Něco podobného zkoušeli už Lenin, Stalin a také Adolf Hitler.