Rozprostírá-li se nějaké historické území na teritoriu více než jednoho suverénního státu, bývá to často zdrojem napětí. V Evropě se to týká Makedonie a netýká třeba Slezska. I když - co není, může být …

Tedy alespoň hypoteticky. Zkusme si na okamžik představit něco stěží představitelného. Že se osamostatní část Slezska ležící na území České republiky a na mezinárodní scénu vstoupí pod názvem Slezsko. Jak budou reagovat Poláci? Podobně jako Řekové v případě nezávislé Makedonie?

Budou také žádat změnu názvu (např. na Jižní Slezsko) a pokud se reprezentace nového státu nepodrobí, využijí práva veta a zablokují vstup Slezska do NATO a evropských struktur? Anebo se spokojí s článkem v slezské ústavě deklarujícím, že stát vzniklý odtržením od ČR nebude vznášet žádné teritoriální nároky na území polské části Slezska?

Jak by reagovali Poláci, pokud by k něčemu takovému došlo, nevíme. Zato víme, jak se v obdobné situaci chovají Řekové. Od vzniku moderní Makedonie dělají této zemi potíže. Diktují mladému státu své podmínky a vyžadují jejich stoprocentní plnění. Jako kdyby v Aténách zmizelo z vládního politického slovníku slovo kompromis.

Bez kompromisu se ovšem makedonsko-řecký spor vyřešit nedá. Představitelé ve Skopje, kteří mají v této kauze neskonale více dobré vůle než zarputilí Řekové, to dobře vědí. Makedonský ministr zahraničí Antonio Milošoski se v rozhovoru s redaktorkou Lidových novin (publikován18.4.2008), vyjádřil dostatečně srozumitelně: „Makedonie v posledních sedmnácti letech ukázala, že je připravena mluvit o kompromisech a vést s Řeckem otevřený dialog.“

Podívejme se o pár let zpět. Řeky dráždila původní makedonská vlajka, Makedonie ji tedy změnila. Aby Makedonci zohlednili řecké obavy, zavázali se v ústavě ke dvěma zásadním věcem: 1. nikdy nebudou vznášet žádné teritoriální nároky na řecké území; 2. nebudou se vměšovat do řecké domácí politiky, pokud jde o práva makedonské menšiny žijící na severu Řecka.

Aténám to však nestačí. Co ještě chtějí? Všechno – tedy, aby se Makedonie jmenovala jinak, jen ne Makedonie. A přesně to je hranice, kde by EU měla říct Řekům: Dost! Přestaňte Makedoncům komplikovat život!

Jenomže EU je tak politicky korektní, až je z toho diplomaticky impotentní. A nejen unie. Mezinárodní společenství, místo aby odkázalo Řeky do patřičných mezí, na nátlak Atén akceptovalo, aby se Makedonie dočasně, než se problém s jejím názvem vyřeší, na mezinárodní scéně označovala jako Bývalá jugoslávská republika Makedonie. To je ona anglická zkratka FYROM v seznamu evropských zemí – Former Yugoslav Republic of Macedonia.

Do sebe zahledění, tvrdohlaví a kompromisu neschopní Řekové vnutili zbytku světa své jednostranně nacionalistické vidění tohoto problému. A svět se poslušně podrobil. Proč?

Není to ostatně poprvé, co Řekové vyvolali v regionu napětí. Bohužel nedostatečně je dnes, po více než 30 letech, připomínáno, že viníkem dosud nevyřešeného problému kolem rozděleného Kypru není Turecko, jak se zhusta mylně uvádí, ale Řecko. Připomeňme: v roce 1974 chystali Řekové na Kypru puč s cílem připojit celý ostrov, tedy i s tureckou částí, k „mateřské“ zemi. Chtěli totéž, co nyní ve vztahu k Makedonii: stoprocentní zisk.

Ankara ovšem na nic nečekala a tváří v tvář chystané provokaci (pro útlocitné čtenáře: tváří v tvář hrozícímu narušení statu quo) poslala na ostrov své vojáky. Nic jiného v zájmu ochrany turecko-kyperské minority ani udělat nemohla. Vlastně mohla: nechat Turky na ostrově na pospas Řekům a v případě, že by puč skončil úspěšně, se skřípajícími zuby nečinně čekat, zda budou Řekové té ochoty a začnou plnit bezzubé rezoluce OSN vyzývající je k zajištění práv turecké menšiny, kterou/které by Rada bezpečnosti jistě bez problémů odhlasovala – a u toho by také zůstalo. Být kyperským Turkem, musel bych na Ankaru zklamaně zanevřít za takový postoj.

Pomineme-li, jak v roce 2004 hlasovaly obě části ostrova v referendu o plánu tehdejšího šéfa OSN na sjednocení ostrova (Řekové většinově proti, Turci většinově pro), zůstává otázka smysluplnosti přijetí řecké části Kypru do EU také z geografického hlediska. Kypr patří do regionu „Middle East“, tedy ke Střednímu východu. Do unie byl navzdory komplikované vnitřní situaci přijat také proto, že má v Bruselu aktivního advokáta. Díky tomuto řeckému úsilí je obtížné natrvalo blokovat rozšíření EU o Turecko. Je-li možné přijmout jednu zemi z regionu Středního východu, proč ne – po splnění kritérií – jinou? Takto bychom mohli pokračovat dál na východ a podle vize některých českých politiků skončit daleko za Kavkazem, kdesi v Kazachstánu na čínských hranicích. Opravdu jsme si to takto představovali, když jsme snili o nebyrokratické, prosperující, demokratické a respekt vzbuzující Evropské unii?

Absurditu situace kolem Kypru dokresluje fakt, že v unii je vzhledem k rozdělení ostrova pouze jeho řecká část. Je to podobné, jako kdybychom přijali do EU toliko evropskou část Turecka, jeho malé území západně od Marmarského moře. To je samozřejmě nesmysl. Není ale stejným nesmyslem, když unii rozšíříme o řeckou část Kypru a současně se tváříme, jako kdyby Severokyperská turecká republika neexistovala? Není naopak v souladu se zdravým rozumem nechat věci tak jak jsou a férově uznat Severní Kypr jako samostatný stát? Bezpochyby ano, jenomže je tu problém. Řekové by nám to totiž „nepovolili“. Stejně jako „nepovolili“ Makedoncům používat původní vlajku a nechtějí jim „povolit“ používání názvu Makedonie.

Není ale těch problémů vyvolaných řeckou zahraniční politikou nějak příliš - na jednu členskou zemi EU, která má být symbolem stability, partnerství, kompromisu a dobré vůle? A není tedy na čase dát Aténám najevo, že brát donekonečna ohled na řecké vrtochy přestává být v zájmu Západu? Makedonie je v nanejvýš nestabilní oblasti kontinentu připravena plnit závazky v rámci NATO jako plnoprávný člen aliance. Nemůže jenom proto, že se ješitným Řekům nezamlouvá její název.

Tak co je pro bezpečnost Evropy důležitější?