Minulý týden se mi na obrazovce mihlo avízo a zjistila jsem, že byl zatčen Radovan Karadžič. No páni! Po tolika letech! Nalila jsem si skleničku švestkového vína, abych to oslavila, a rychle jsem si vybavila, jak jsem ho vídala večer co večer v televizním zpravodajství a jak mě rozčilovalo, že ho hlasatelé nazývali "předák bosenských Srbů". Byla to pravda, ale připadalo mi, že je to označení jaksi příliš mírné, že je to přece zločinec, o němž by se mělo mluvit jako o zločinci, a ne jako o nějakém "předákovi".

Viděla jsem v devadesátých letech o Karadžičovi film BBC - vystupoval tam jako seriózní umělec, hrál na veliký strunný hudební nástroj a několikrát zamyšleně pózoval na různých vyhlídkách. Pokrytec! Film ovšem ukazoval i to, co Karadžič neříkal, byly tam výpovědi pozůstalých po jeho obětech a jeho veřejné projevy, při nichž rozhodně jako zadumaný hudebník nepůsobil.

Příliš mě nepřekvapilo, že proti jeho zatčení demonstrovalo víc než deset tisíc lidí; i poražení, kteří byli v neprávu, chtějí mít svou pravdu, to přece známe. Jen se mi tak mihla myslí otázka: co kdyby byl Hitler nespáchal sebevraždu, změnil si identitu a skrýval se - demonstrovalo by po víc než deseti letech proti jeho případnému zatčení tolik Němců? Vím, že srovnání pokulhává, Karadžič nerozpoutal válku málem s celým světem, v níž zahynuly miliony lidí. V něčem je ta hypotetická situace ale podobná, a to ve změně smýšlení společnosti. V Srbsku zřejmě existuje okruh lidí, kteří někdejší bosenské čistky nepovažují za tragédii a kterým při slově Srebrenica neběží mráz po zádech. Nechci tím říci, že by Srbové byli jiní než jiné národy. Různí extremisté včetně prohitlerovských a pronacistických se samozřejmě vyskytují ledaskde na světě a zejména v Evropě - ale jsou to většinou lidé, kteří své zvrácené idoly nezažili na vlastní kůži. Ale většina Srbů vlastně taky nezažila etnické čistky na vlastní kůži...

A nyní je už Radovan Karadžič ve vězení a čeká ho soud. Nemá se v tom vězení, jak se lze dočíst třeba v knize Slavenky Drakuličové, nijak špatně. Rozhodně se má a bude mít lépe než jeho oběti, ale to je daň civilizaci - ani zločince nemučíme, nenecháváme je umírat hlady a neodsuzujeme je k trestu smrti.

V běžné záplavě špatných a nicotných zpráv je zatčení Radovana Karadžiče zprávou mimořádně dobrou: rameno spravedlnosti dlouho tápalo, ale nakonec se strefilo. Pro pozůstalé po obětech Karadžičova působení i pro ty, které postihlo přímo a kteří přežili, je to satisfakce. Satisfakce je to i pro mne, ač se mě žádné z bosenských zvěrstev přímo netýkalo: i já chci žít ve světě, kde minulé zločiny neprojdou bez trestu a kde prolitá krev nemusí volat do nebe, protože společnost mávne nad viníky rukou a usoudí, že už je to dávno. Trest, který přijde, přece jen může mít i po tolika letech odstrašující účinek na potenciální zločince a může uklidnit lidi, kteří nejsou lhostejní a chtějí žít ve světě, kde se jasně rozlišuje dobro a zlo, i když třeba pozdě a nedokonale.

LN, 1.8.2008