Finální zpráva o druhém kole rakouských prezidentských voleb byla pro ty z nás, kteří preferujeme myšlení svobodné před myšlením zeleným, smutná a v prvních okamžicích nesmírně deprimující. Měli jsme totiž pocit, že se v Rakousku hlasuje i o nás. V posledních desetiletích byl v Evropě poprvé tak blízko významnému volebnímu vítězství představitel strany, jež usiluje o lidskou svobodu na úkor státní mašinérie, svobodu v dnešní Evropě tak ničivě oslabující.

Je to veliká škoda. Mohl to být ještě tvrdší úder namyšleným „majitelům“ zglajchšaltované Evropy, pánům Schulzům, Junckerům a Tuskům a všem jejich přisluhovačům či s nimi se v Bruselu i jinde vezoucích. Z tohoto výsledku se brzy otřepou. Přesto je třeba neklesat na duchu a nezapomínat na druhou, daleko pozitivnější stránku věci. Zmíním čtyři momenty:

1. Téměř 50 % hlasů pro kandidáta Strany svobodných, které dostal i přes neuvěřitelnou mediální masáž, je sdělením, že 50 % rakouských voličů bylo ochotno zdvihnout hlavu a vzepřít se rakouskému (ale i evropskému) politickému establishmentu a jeho pomocníkům v médiích. To se na celostátní úrovni ještě v Evropě nestalo.

2. Vítěze volby sice přinesly, ale určitě mu uškodilo, že vyhrál jakýmsi dopočítáváním. Jsem dlouhodobě přesvědčen (bez ohledu na tyto konkrétní volby), že je korespondenční volba zlo a že je ze své podstaty daleko netransparentnější než volba normální. Jsem zásadně proti respektování toho, že právě v den voleb musí jet volič na chatu či k babičce. Nemusí, pouze chce. Tím zřetelně naznačuje své priority.

K volbám člověk jít má a má být při nich fyzicky přítomen. Lidé žijící v cizině a z ciziny volící, tedy lidé, kteří neprožívají na vlastní kůži realitu země, kde se volby konají, by měli mít možnost volit, jen když přijedou domů. Korespondenční volba navíc nabízí hypotézy o možné „hře“ s výsledky. Hlavně proto, že je korespondenční volba daleko méně „tajná“ než ta „za plentou“.

3. Fakticky nerozhodný výsledek rakouských voleb připomíná prezidentské volby v USA v roce 2000 mezi Bushem a Al Gorem. Také byly rozhodnuty až dopočítáváním, i když ne korespondenčních hlasů. Amerika se z nich dodnes nevzpamatovala. Zůstává rozpolcena. Politika a míra politické kultury tam upadají, důkazem je letošní volební kampaň. Podobný vývoj hrozí i Rakousku. Tato naše sousední země není tak politicky dokonalá, jak se snaží předstírat. (Nedovedu si představit, že by se někdo jako pan Žaluda, bývalý šéf Českých drah, u nás mohl stát předsedou vlády. A že by se mohl stát šéfem Českých drah někdo, kdo vystudoval obor média a komunikace.)

4. Rakouské volby potvrdily předvídavost „politické fikce“ francouzského spisovatele Michela Houellebecqa „Podvolení“. Tento významný spisovatel v knize, která vyšla v lednu 2015, popisuje možný průběh francouzských prezidentských voleb v roce 2022. Do druhého kola se nečekaně dostanou představitelé dvou nevládních stran – „svobodných“ paní Le Penové a umírněných muslimů. Dvě „osvědčené“ strany představující jádro politického systému Francie – jedna mírně levicová, druhá mírně pravicová – zcela propadnou. Ti pak po celé dva týdny mezi prvním a druhým kolem voleb křičí o nepřijatelnosti oněch svobodných a doporučí voličům volit muslimskou stranu. Její představitel nakonec vyhraje. (Přečtěte si v knize, jaké to mělo následky.)

V Rakousku také vypadla „páteř“ politického systému žalostným výsledkem v prvním kole (stejně u nás v roce 2013 dopadli reprezentanti ČSSD a ODS, Dienstbier a Sobotka) a do druhého kola postoupili Svobodní a – nikoli muslimové, ale někdo podobný – Zelení. Před druhým kolem nastal na Svobodné stejný atak jako u Houellebecqa, a výsledek také stejně dopadl.

Je to velké ponaučení. Svobody se většina lidí bojí. Proto byl Hoferův výsledek úžasný. Zelení jsou nebezpečím pro demokracii. Nepodceňujme ani to, že je nově zvolený rakouský prezident zásadním bojovníkem proti jaderné energetice (a našemu Temelínu a Dukovanům).

Týden, 30. května 2016