Při pohledu přes brýle českých médií a vyjádření českých politiků se zdá, že „Brusel“ udělá, co si zamane. Příklad Švédska a Finska ukazuje, že to není pravda.

Uspět v obhajobě národních zájmů proti bruselskému diktátu je možné. Chce to jen odvahu a jednotu. Odvahu zástupců dané země nesouhlasit a trvat na svém. Jednotu ve společném postupu se spojenci. Bez ohledu na případné jiné otázky, na které mají spojenci jiný pohled. Tohle v historii fungovalo vždy a funguje to i nyní. Jen pohodlní nebo slabí politici tvrdí něco jiného.

Uspět proti Bruselu může samostatně možná Německo či Francie. Menší státy samostatně prakticky nemají šanci. Proto třeba maďarský premiér Viktor Orbán tolik stojí o jednotný postup zemí V4. Tahat do toho jeho údajné proruské zaměření nemá smysl. Protože s tím nesouvisí. A pokud by souviselo, musí si s tím umět šéfové Polska, Slovenska a Česka umět poradit. Jak moc může jednotný postup malých států zamotat hlavu bruselské klice, ukazuje případ Finska a Švédska.

Obě země mají levicově-zelené vlády. Ale také mají hodně lesů. Takže se při hledání řešení „uhlíkově neutrální“ energetiky celkem pochopitelně obracejí ke spalování dřeva ve velkém. Tím spíš, když unijní dokumenty o uhlíkové neutralitě tohoto způsobu výroby energie potvrzují, že jde o zelené řešení. Ve Finsku tak z pálení dřeva loni pocházelo 28 procent spotřebované energie. Jenže Bruselu se zdá, že toho dřeva chtějí Seveřané kácet a pálit moc. Proto chce stanovit regulaci pro co nejmenší lesní podniky. Což obě země odmítají. A spor byl na světě. O něm a bruselském návrhu řešení Informuje portál Euractiv (zde).

Jde o zajímavé čtení, které názorně ukazuje, jaká moc je v jednotě již jen dvou zemí. Z článku je jasně patrné, že už dva státy dohromady s necelými 16 miliony obyvatel mohou prosadit svou. Když na ní budou trvat.

“Tlak severských zemí, zejména Švédska a Finska, byl obrovský,” řekl v rozhovoru pro Euractiv. Překvapivé podle něj je, že v obou zemích jsou u moci sociální demokraté a zelení. “Takže docházíme k poněkud matoucímu závěru, že jsou to právě sociální demokraté a zelení ve Finsku a Švédsku, kdo oslabuje taxonomii,” řekl Euractivu například francouzský europoslanec Pascal Canfin. Podle něj se Komise musí postavit Švédsku a Finsku a zavést v připravovaném návrhu přísnější ekologická kritéria pro lesnictví a bioenergetiku. Jeho slova jsou varovná. Ukazují totiž, že pochopení pro energetické možnosti a podmínky jednotlivých zemí je v Bruselu na mizivé úrovni. Například Canfinova Francie má asi 70 procent elektřiny…

“Budou zelené a sociálnědemokratické vlády Švédska a Finska připraveny kvůli tomu taxonomii zabít? To je předmětem debaty. Pokud jde o mě, domnívám se, že by Komise měla toto riziko podstoupit,” řekl francouzský poslanec. Tohle vyjádření je už evidentním pokusem zapůsobit na politiky se slabší náturou. Přeci nezkazí EU její společné dílo. Na českého premiéra to zatím fungovalo. A tím jsme u toho, co článek Euractivu nabízí zajímavého pro Česko. Europoslanec Canfin totiž zmínil i jinou možnou alianci – Polska s Českem a některými dalšími východoevropskými státy v otázce uhlí.

“Komise již v energetické části čelí obrovskému odporu zemí, jako je Polsko a Česká republika. Pokud navíc ztratí podporu severských zemí, ztratí v Evropské radě v otázce taxonomie většinu. Její úvaha je pragmatická: musí se vyhnout konstrukci blokační menšiny,” řekl Euractivu. Což je přesně ta cesta, kterou musí česká politická reprezentace jít, pokud chce opravdu hájit národní zájmy. Států, kterým dělá požadovaný úprk od uhlí problémy, je totiž v EU víc. Jen Polsko a Česko představují 50 milionů lidí. Kdyby se podařilo domluvit s dalšími zeměmi z východu a severu blokační minoritu, mohlo by to vést k tomu, že se prosadí realističtější scénáře ekologizační proměny hospodářství evropských zemí. Což je to, o co jde především.