Evropa není v žádné krizi, tvrdí její obhájci a dokládají to informacemi o mírném ekonomickém růstu posledních měsíců. Potíže s Řeckem jistě přejdou, Španělsko a Itálie se uklidní a pak už se budeme zajímat o projekty, které pozdvihnou celý kontinent.

Tito optimisté tedy dostali špatnou zprávu, výroční přehled o prosperitě regionů. Údaje o regionálním růstu tradičně sloužily k utvrzování názoru, že se Evropa průběžně konsoliduje. V období před velkou krizí 2008 průběžně chodily zprávy, ze kterých vyplývalo, že chudší regiony na jihu Evropy a posléze také na východě Evropy postupně dohánějí nejbohatší regiony na severozápadě. Španělsko a Řecko doháněly evropský průměr, Polsko, Bulharsko a Rumunsko začaly mílovými kroky stoupat z úplného dna.

Teď se to však změnilo, jak svědčí bilance období po krizi. Některé země, konkrétně Německo, Rakousko a Švédsko, zvyšují svůj náskok před průměrnými zeměmi. Španělsko, Řecko a Itálie se propadly a třeba chudší regiony na severu Řecka se dostaly na úroveň sousedních bulharských krajů, které mezitím také přestaly růst. Ve východní Evropě ještě rychleji rostou polské a rumunské kraje, ve Slovinsku a v Chorvatsku se to zhoršuje, v Maďarsku, Česku a na Slovensku, s výjimkou Bratislavy, stagnuje.

O tom, že se vyrovnává životní úroveň nebo ekonomický výkon a že se rozdíly mezi chudými a bohatými regiony zmenšují, už nemůže být řeč. Ideál sociálního inženýrství z dílny evropských byrokratů se přestal uskutečňovat. Začal se projevovat jiný trend, který se levicově zaměřeným plánovačům už tolik nemůže líbit. V řadě zemí se významně zvětšují rozdíly mezi bohatými regiony, zpravidla regiony kolem hlavního města, a těmi chudšími.

Příkladem je Slovensko, kde všechny kraje stagnují, ovšem okolí Bratislavy roste tempem, které patří k největším v Evropě. Stejné příklady se mohou najít také ve Švédsku, v Holandsku, Polsku, Rumunsku, Itálii atd. V některých těchto zemích se dá říci, že bohatá metropole táhne zbytek státu, v řadě jiných, třeba typu Česka, se potenciál hlavního města vyčerpal.

Specifické je Německo, kde se také lépe prosazují regiony se silnými metropolemi, jakými jsou Mnichov, Stuttgart, Norimberk nebo Wolfsburg, jiná velká města však ztrácejí a existují i venkovské regiony, které jim dokážou s úspěchem konkurovat.

Celý tento obraz může být způsoben jenom tím, že se prosperita počítá podle hrubého domácího produktu. Klíčovou roli sehrávají gigantické firmy, které sídlí ve velkých městech a mají miliardové obraty. Výhody z jejich prosperity mají i jiné regiony. To jistě do určité míry platí, přesto je jisté, že se peníze točí právě ve velkých centrech mezinárodního obchodu a financí, které z toho mají prospěch především. Zmíněná centra teď posilují v celé Evropě, pokud nejsou už dávno bez konkurence, určitou výjimkou jsou pouze německy mluvící země.

Evropská unie tedy není symbolem společné prosperity, ale stává se tím, před čím varovali její levicoví kritikové. Slouží především jako nástroj globalizace, která podřizuje celé světadíly zájmům globálního kapitálu. Pokud si za své sídlo vybere nějaký region, pak mu zajistí prosperitu. Odlehlé oblasti na hranicích Bulharska a Řecka, na jihu Itálie, na východě Slovenska nebo kdekoli jinde se ale začnou propadat do bezvýznamnosti a zapomenutí.