Evropská rada začala jednat o návrzích na kandidáty nové Evropské komise. Jasně se přitom ukazuje, že výsledky eurovoleb lze tvořivě interpretovat dle přání Německa a Francie.

Letošní volby do europarlamentu se snažily zdůraznit nadnárodní charakter voleb tím, že většina frakcí Evropského parlamentu jmenovala své špičkové kandidáty. Z nich se měl vybírat předseda Evropské komise a další kandidáti na vrcholné posty v EU.

Řada států včetně premiérů V4 se ovšem k možnostem, aby se výběr kandidátů omezil výhradně na takzvané špičkové kandidáty (kterým se velmi „trefně“ říká německy Spitzenkandidat, zřejmě podle toho, že Německo si usurpuje právo o všem v EU rozhodovat).

Na summitu G20 v japonské Ósace došlo k dohodě mezi Německem, Francií, Španělskem a Holandskem o obsazení špičkových funkcí EU tak, že by se šéfem Evropské komise měl stát „Spitzenkandidat“ socialistů Frans Timmermans. Je to pokračování politiky alternace mezi lidovci a socialisty z minulých let. Jean-Claude Juncker totiž byl předsedou komise za lidovou frakci. Nyní by tedy podle nepsaného pravidla měl přijít „k lizu“ blok socialistů. Návrh na Timmermanse zapůsobil jako červený hadr zejména na premiéry Polska a Maďarska, Andrej Babiš zatím drží s V4 basu, ale je údajně ochoten o Timmermansovi jednat.

Spitzenkandidat lidovců Manfred Weber z německé CSU by se měl naopak stát předsedou Evropského parlamentu. Funkce předsedy Evropské rady by měla podle „neformální dohody z Ósaky“ přejít do rukou třetího nejsilnějšího bloku, a to liberálů. Navržen je belgický premiér Charles Michel.

Tento návrh je zajímavý jen tím, že tři zmiňovaní kandidáti pocházejí z Beneluxu a Německa. Francie a Španělsko mají této nominaci zajistit většinovou podporu.

Z výše uvedeného plyne několik důležitých závěrů:

1) Volby do Evropského parlamentu jsou hrou na zastupitelskou demokracii v podmínkách EU. Protože o obsazení pozic rozhoduje Evropská rada, v níž musí dojít k dohodě mezi všemi státy EU bez práva přehlasovat potížisty, jak se například ústy progresivních politiků EU říká Visegrádu, konečné výsledky voleb jsou jen okrajovou záležitostí v mocenské hře.

2) Evropská komise má v očích „progresivních“ sil, usilujících o další federalizaci EU, být jednoznačně evropskou vládou, nikoliv jenom sborem úředníků plnících přání Evropské rady.

3) Když jde o důležité posty, „progresivní síly“ dokonce zapomenou na genderovou a teritoriální vyváženost. Je prostě důležité mít na všech postech své lidi.

Vše lze proto hodnotit tak, že Evropská komise je progresivními silami chápána jako důležitý prvek přeměny EU v nadnárodní stát a Evropská komise se má stát rozhodujícím prvkem při správě EU, tj. regulérní vládou. Odtud vítr fouká a bude zajímavé sledovat, co se „progresivním“ silám podaří na stávajícím jednání Evropské rady prosadit.