Europoslanec Jan Zahradil napsal velmi poučnou stať o situaci v EU. Nazval ji Nebojme se vícerychlostní Unie a dle mého soudu přesně vystihl, o co se v současné EU hraje. Nicméně, následující odstavec, který cituji celý, je poněkud zavádějící:

Jak z toho ven? Další zažehlování Evropy do jedné politické, legislativní i kulturní šablony již nemůže pokračovat. Existující nedorozumění to jenom prohloubí. Je třeba znovu nadefinovat právní rámec evropské integrace. Přestaňme se bát „vícerychlostní“ Evropy – nemusíme jet všichni stejnou rychlostí, a dokonce ani ke stejnému cíli. Přestaňme se strašit údajnou periferií, na které se (prý) ocitneme. A hlavně si přestaňme namlouvat vlastní, naruby obrácený komplex méněcennosti.

Zahradil dle mého soudu správě chápe „vícerychlostní“ EU jako stav, kdy jednotlivé státy „nejedou stejnou rychlostí a dokonce ani ke stejnému cíli“. Nicméně právě pojem „vícerychlostní EU“ je produktem politického establishmentu EU, který současnou unii bezpochyby naprosto ovládá a který tím myslí něco naprosto jiného. Cílem vícerychlostní Evropy podle Emmanuela Macrona je skutečně vytvoření jaké „lepší EU“ uvnitř „špatné EU“.

Podle představ Macrona a dalších „progresivistů“ je totiž cílem vícerychlostní Evropy si na státech, které nechtějí více integrace a nechtějí například evropskou armádu, integraci vynutit. Jak? No velmi jednoduše. Prohlásí se za „předvoj“ budoucnosti EU, v níž už nebudou dominovat národní státy (chápejme malé státy jako Česko apod.) a francouzsko-německý tandem svou ekonomickou vahou doslova donutí ostatní „dobrovolně“ se připojit. Na počátku této Macronovy vize tedy bude Francie, Benelux a Německo, které se ještě více propojí a integrují. Bude to ona „vysoká rychlost“, která bude doprovázena „lákavými“ nabídkami ekonomických výhod (dotace, dotace, dotace!) pro všechny ostatní „pomalé“ státy EU, které budou vyzývání k připojení. A ve všech státech bude pracovat „prointegrační lobby“, u nás představovaná zejména TOP 09, STAN a Piráty.

Domnívám se, že na takovou vícerychlostní EU nelze přistoupit ani omylem. Má-li totiž mít unie svůj původní smysl, nemůže být dělena na státy „progresivní“ a „reakční“ a měřítkem progresivity už vůbec nemůže být vztah k takzvané „liberální“ demokracii, tj. pravidlům, která stanovuje právě korektní vedení Evropské unie.

Proto nakonec cituji to, co Zahradil píše na samý závěr: Evropany druhé kategorie se staneme, pokud budeme pouze držet pusu a krok a neřekneme si své třeba k migrační politice, energetice nebo klíčovým sociálním tématům. Tváří v tvář nynějšímu výsledku jednání o obsazení funkcí v EU je zas načase si to uvědomit.

To je zcela racionální závěr a k tomu ale „vícerychlostní EU“ nepotřebujeme.