Je to pro nás symbolický okamžik. Víme, za co Spojeným státům vděčíme. Důsledný politický a vojenský tlak amerických prezidentů, mezi kterými je třeba vzpomenout roli Ronalda Reagana, v kombinaci s komunistickým hospodářským plundrem znamenaly, že se komunismus zhroutil a my získali svobodu.
Náš návrat do euroatlantického společenství bude završen vzájemným Memorandem o porozumění mezi USA a ČR. Čeští občané budou zbaveni vízového břemene.
Pro českou vládu je to mimořádný úspěch zahraniční politiky, pro občany definitivní opuštění dědictví středoevropského bolševismu.
Radost nám nemůže pokazit ani prohlášení Evropské komise a Rady, které společně kritizují Českou republiku za to, že ve vyjednávání s americkou stranou postupovala samostatně a nezávisle.
Čím je kritika evropských institucí motivována? Proč takový křik, když většina „starých“ členských států s USA bezvízový styk má? Proč vadí zrovna Češi?
Nejprve je třeba osvětlit, že ČR při vyjednávání postupovala srozumitelně a transparentně a neporušila žádnou část (evropské) komunitární politiky. V průběhu vyjednávání s americkou stranou jsme do závěrečného Memoranda zakomponovali vše, co po nás Evropská komise žádala. Text je právně kompatibilní s právem Evropských společenství.
Také zástupci USA postupovali správně, když vyjednávali výhradně bilaterálně. Americké zákony totiž nedovolují americké vládě uzavírat bezvízový styk s nadnárodními organizacemi nebo uskupeními. Jejich legislativa jim to zakazuje.
Kdyby, například, USA uzavřely smlouvu o bezvízovém styku s OSN jako nadnárodním uskupením, musely by umožnit bezvízový vstup do USA mnohým tyranům či gangsterům, kteří v OSN „sedí a zastupují své státy“. Patří mezi ně mnohé africké, asijské a latinskoamerické režimy. Koneckonců komunistický Sovětský svaz, o jehož antidemokratické podstatě nemůže být sporu, tam také hlásal své žvásty.
Myslím, že prvním a hlavním motivem souboje mezi evropskými institucemi a českým postupem je spor mezi zastánci federálního uspořádání Evropy a těmi, kteří se domníváme, že státy mají postupovat společně pouze tam, kde se na takovém postupu svobodně dohodnou.
Evropští federalisté se domnívají, že EU má zastupovat jeden ministr zahraničních věcí, který bude jako jediný vystupovat jménem všech členských států unie a formulovat jejich společnou a jednotnou zahraniční politiku.
To je ale velmi sporné a v mnoha případech i nebezpečné.
Je skutečností, že zahraniční politika každé členské země EU je různá. Liší se podle toho, jaké zahraničněpolitické zájmy daný stát má. I školákovi je jasné, že dohoda všech 27 členských států je téměř nemožná všude tam, kde se obhajují vlastní zájmy.
Vzpomeňme si na okolnosti, když USA vytvářely koalici pro válku v Iráku. Jak se tehdy chovala Francie a Německo? Jak se později chovaly vlády Itálie a Španělska? Bytostným národním zájmem Francie přece bylo zachovat v Iráku tehdejší stav – francouzská polostátní ropná společnost Elf tam vlastnila těžařská práva k značnému množství naftových polí.
Umíme si představit, jak by asi v té době vypadaly výsledky oné jednotné společné zahraniční politiky?
Druhým podstatným momentem, kterého je třeba si všimnout při zkoumání okolností sporu evropských institucí s českým postupem ohledně víz do USA, je dlouhodobě skrytý antiamerkanismus Evropské unie.
To je pro většinu z nás zcela nepochopitelné!
Proč, s jakou motivací, by měly členské země EU postupovat proti USA? Američtí vojáci osvobodili část Evropy a zachovali tam demokratická zřízení. Celý poválečný vývoj poté západoevropské země prožily v blahobytu díky americké hospodářské pomoci a v bezpečí amerických vojenských sil.
A přesto je to pravda.
Známé jsou roztržky francouzské prezidenta de Gaulla s americkými prezidenty, vždy vzpurné postavení Francie uvnitř NATO. Neschopnost Evropanů vyrovnat se americkému hospodářskému růstu a s tím spojená závist i letité povýšené a snobské ohrnování nosu nad americkým „kulturním primitivismem, naivitou a kovbojskými manýry“.
Antiamerická nálada uvnitř EU je hrubě podrážděna tím, že si USA a jakási Česká republika, které navíc ještě v EU „teče mléko po bradě“, samostatně vyjednávají a na nikoho se příliš neohlížejí.
Zcela průhledně to formulovala nizozemská poslankyně z liberální (!!!) frakce Sophia in´t Veldtová, když v parlamentní debatě řekla, že „postup Čechů je vysoce destruktivní a my [EU] bychom neměli podlehnout americké taktice rozděl a panuj.“ Své emotivní vystoupení zakončila bojovnou výzvou, že „naše vláda nesmí být vykonávána ve Washingtonu, ale v Bruselu (!)“.
To jsou, podle mého názoru, dva základní momenty, které vedou Brusel k napadání postupu a rozhodnutí suverénní české vlády.
Co by si tak federalisté počali, kdyby si Poláci, Slováci, Litevci či Estonci počínali podobně? Jak by to asi dopadlo s jejich federálním snem o jediné a správné „celoevropské“ zahraniční a bezpečnostní politice (samozřejmě řízené z Paříže a Berlína)?
A jak by to asi mohlo dopadnout s námi a naší svobodou rozhodovat o svých věcech nezávisle?
Pozn.: Několik hodin po dokončení tohoto textu oznámily pobaltské státy a Slovensko, že budou následovat příklad ČR.
12. března 2008
poslanec ODS v Evropském parlamentu, www.istrejcek.cz