Země Visegrádské čtyřky bývají poslední dobou označovány za brzdu evropské integrace a ničitele sjednocené Evropy. Jsou skutečně země V4 tak špatné? Nebo se za jejich kritikou skrývá něco víc?

1) Historická zkušenost s evropskou integrací

Jádro současné evropské integrace, a tedy EU, tvoří Německo a Francie. Obě země se skrze Schumanův plán i další iniciativy a peripetiie dostaly do stavu, kde spolu více méně souzní a snaží se ostatním evropským zemím vštípit svůj pohled na svět. Francouzi se činí ve Společné zemědělské politice, Německo pak v otázkách finančních. Taktéž skandinávské státy si prošly vlastní integrační cestou, která vedla ke vzniku Severské rady. Všechny země tak spolu koordinují specifické politiky a svá společná stanovisky přenáší na evropskou úroveň

Země střední Evropy se však po 2. světové válce nemohly vydat na cestu dobrovolné integrace. Vše řídila Moskva a o snahách, které by snad byly nad rámec jejich plánů, nemohlo být slyšet. Tudíž zcela přirozená a pozvolná integrace středoevropských zemí zcela začala až v devadesátých letech. A poslední dobou nabírá na obrátkách vzhledem k velmi rozdílnému pohledu zemí V4 na řešení nejen imigrační krize. Prohloubení spolupráce zemí V4 vychází jako zcela logický krok navazující na dřívější integraci severských zemí a německo-francouzskou spolupráci.

2) Koordinace politik

Zatímco EU se snaží řídit skoro vše od obchodní politiky, přes dopravu až po tvar banánů, Severská rada na to šla jinak. Státy v ní spolupracují pouze na politikách, které pro ně nepředstavují přílišný konflikt. Docházelo k pomalému prohlubování sektorové integrace. Konfliktní body při implementaci politik či jejich obhajoby před veřejností se tak snížily na minimum.

V tomto směru může způsob spolupráce v Severské radě posloužit jako vzor pro politiku zemí V4. Státům Visegrádu se nyní nabízí koordinovat své aktivity zejména v oblastech imigrační politiky, bezpečnosti či dopravy. Začít se dá pravidelným setkáváním sektorových ministrů a vytvářením společných strategií pro dané oblasti, které by se následně aplikovaly. Což jistě přispěje nejenom ke zlepšení politik samotných, ale i k zvýraznění významu V4 nejen na poli EU.

3) Reálné dopady

Rozhodnutí unijních orgánů mají dopad na všechny obyvatele EU. A to jak pozitivní v rámci bourání obchodních bariér, tak i negativní - např. omezování produkce určitých potraviny ve členských státech. Unie dokáže skrze armádu byrokratů a za asistence členských států vynucovat dodržování většiny svých politik. Avšak unijní vedení nedokázalo dostatečně pružně a účinně reagovat na dva fenomény posledních let. Krize finanční ani imigrační nikdy nebyly zcela vyřešeny. Zároveň se postupně začínají „společná evropská řešení“ občanům členských států zajídat.

Naproti tomu země V4 se nejen v otázce imigrace staví proti Evropské komisi a francouzsko-německému tandemu. Ovšem reálný dopad rozhodnutí zemí V4 není tak silný. Státy Visegrádu si dokáží sice pomoci vysláním jednotek k ochraně hranic, ale prozatím nedošlo k prohloubení politik, pouze k projevům vzájemné pomoci. Chybí nám tedy spojení „Deklarace – Strategie – Implikace“. Zatím máme pouze první část, a V4 tak spíše než silným hráčem zůstává debatním uskupením.

Budoucnost leží ve V4

Země V4 rozhodně nechtějí nabourávat spolupráci evropských národů, mají však zcela rozdílný názor na to, jak by měla tato spolupráce vypadat. Názor Visegrádu však nesdílí politické špičky Německa a Francie, které po ohlášení brexitu představují v unii největší sílu a chtějí „více Evropy“, a to především pod vedením Paříže a Berlína. Prohloubením spolupráce zemí V4 je tak zcela logickým krokem. Zatímco se EU pomalu, ale jistě rozpadá, začíná být zřejmé, že je nutné vybudovat jiné mezinárodní organizace pro lepší spolupráci evropských národu. Právě k tomu se nabízí V4.

Patříme do střední Evropy. Prohlubme tedy spolupráci středoevropských zemí. Vytvořme společné strategie Visegrádu a klidně i uskupení V4+ v rámci nekonfliktních politik. Mysleme především na sebe a naše nejbližší spojence. Dobrovolná spolupráce Visegrádu je lepší, než rozkazy z Bruselu.

Autor je místopředseda Svobodných v Jihomoravském kraji