Evropa je otřesena útoky na svobodu slova, ale útoky na Židy dosud pokládala za rutinní

Jestli se teď máme něčemu divit, tak údivu nad tím, že Evropu opouštějí Židé. Přesněji: jejich odchodu se diví jen ten, kdo měl dosud klapky na očích. Nechme teď stranou výzvy z volebních kampaní (izraelský premiér Netanjahu). Rozhodující jsou čísla a obraz Evropy, jaký se vytváří ve světových médiích.

„Vzestup antisemitismu v Evropě je realitou, návratem k normě. Fakt, že stud za holokaust učinil antisemitismus společensky nepřijatelným, byl dočasnou anomálií a ta skončila,“ napsal Charles Krauthammer v listu Washington Post. To není blázen, konspirátor či alarmista, ale nositel Pulitzerovy ceny.

„Domácí či přistěhovalí muslimští teroristé se stali rysem života na kontinentu,“ píše v redakčním úvodníku vážený Wall Street Journal. Nemá tím na mysli samotné střílení v Paříži či Kodani (s tím má Amerika vlastní bohaté zkušenosti), ale atmosféru v současné západní Evropě.

Tu atmosféru nekrmí masové teroristické akce a omračující počty obětí. Přikrmuje ji především to, s jakou odevzdaností až dosud Evropa přijímala útoky na Židy. Táž Evropa, která učinila z památky holokaustu téměř posvátné téma, žasne při útocích islamistů na „kontroverzní“ cíle, jako je časopis Charlie Hebdo, ale bez velkých emocí přijímala jejich útoky na Židy, jaké se odehrály v roce 2012 v Toulouse či loni v Bruselu.

„Kdyby se vraždy v pařížském košer obchodě neudály zároveň s útokem na redakci Charlie Hebdo, kolik světové pozornosti by získaly?“ ptá se Krauthammer. To je jádro problému, který ozřejmil počátek letošního roku, naposledy víkend v Dánsku. Lars Vilks: umělec a rouhač, kvůli němuž se střílelo v Kodani, zní titulek na iDNES.cz. Je to výstižné: „kontroverzní umělec a rouhač“ se dostane do titulku, ale útok na synagogu je tak nějak v řádu očekávání, že.

Chránit menšiny – i protižidovské

Takže znovu: ještě se divíte, proč Židé z Evropy odcházejí? Loni se Francie stala největším zdrojem přistěhovalectví do Izraele (7000 imigrantů a trend stoupá), čímž překonala i rizikovou Ukrajinu.

Příčina není v počtu zabitých. Čistě statisticky vzato, pravděpodobnost smrti při teroristickém útoku v Evropě se moc neliší od Izraele. Ale tam se alespoň pojmenovává hrozba (prezident Hollande po vraždách v Paříži nemluvil o islamistech, nýbrž o „teroristech a fanaticích, kteří nemají nic společného s náboženstvím islámu“). Tam alespoň není nutné skrývat židovství (před třemi lety izraelský velvyslanec v Kodani varoval židovské turisty, aby v Dánsku nenosili kipy).

Selhání evropských států jistě nespočívá v tom, že na svém území dopustily teroristický útok. Ten nelze stoprocentně vyloučit nikde. Selhání spočívá v tom, že závazek ochrany Židů (ono slavné „už nikdy více“ po Osvětimi) začal ustupovat závazku multikulturního modelu. Pro tento závazek je zásadní věcí boj s islamofobií a ochrana přistěhovalců – a to i za cenu tolerance jejich protižidovství.

Na toto selhání upozorňuje Natan Šaranski, kdysi sovětský disident a nyní šéf Židovské agentury. Podle něj se postmoderní Evropa rozhodla, že všechny kultury sdílejí tytéž hodnoty, takže po jiných nelze žádat, aby svou kulturu zradili v zájmu té západní. Jenže víra, že všechny kultury jsou si rovné, tudíž mohou muslimové i v západní Evropě lpět na svých tradicích, problém neřeší, ale naopak vytváří.

Výsledek se dostavil. V rámci multi-kulti modelu už se nemluví o muslimech v Dánsku, ale jenom o Dánech. Logicky, když mají dánské občanství. Stejně logicky se píše, že v Paříži vraždili Francouzi a v Kodani Dánové. Stejně logicky světová média varují před nárůstem dánského (francouzského, evropského) antisemitismu. A lidé se stejně logicky ptají: Toto že jsou ti Dánové, kteří v roce 1943 zachránili židovskou komunitu před transporty, když ji za noc převezli na loďkách do Švédska? (Jednu z těch loděk vystavuje jeruzalémský památník Jad vašem.) Toto že jsou ti Dánové, jejichž král si při vyhlášení protižidovských zákonů nacisty sám připjal židovskou hvězdu?

Ano, jsou, i když to tak nevypadá. Vypadá to spíše tak, že totéž Dánsko se podílí na delegitimizaci židovského státu finanční podporou protiizraelských kampaní. Že totéž Dánsko nadřazuje závazek potírání islamofobie závazku potírání antisemitismu. Dánsko je samozřejmě jen vzorkem Evropy.

Až teď přišlo rozčilení

Zpočátku šlo spíše o symboliku. Třeba když v německém Duisburgu policie přikázala sundat z bytu visící izraelskou vlajku, aby nedráždila muslimské (pardon: německé) demonstranty. Kvůli tomu se nikdo nerozčiloval. Ale pak se politici moc nerozčilovali ani v případech vražd. Třeba před devíti lety ve Francii, když muslimský gang unesl a umučil Ilana Halimiho. Nebo když v roce 2012 islamisté vraždili v židovské škole v Toulouse. Nebo když loni islamista vraždil v židovském muzeu v Bruselu.

Skutečné rozčilení přinesl až rok 2015. Ne proto, že přibyly útoky na židovské cíle v Evropě, ale především proto, že těmto vraždám daly zvláštní punc útoky na cíle „kontroverzní“, jako je časopis Charlie Hebdo či kreslíř Lars Vilks. Jenže atmosféru obav a rizika, kterou pociťují evropští Židé, to rychle vyvolané rozčilení rozptýlit nedokáže.

LN, 18.2.2015