EVROPA: Proč mě někdo nemá rád (a chce mě reformovat)?
Stanislav Ulčák1 foto: Neviditelný pes
Tak se asi v poslední době často táže dáma označovaná „EU“. A protože je to dáma a je v nesnázích a je (bývala) docela hezká a jiná není na dohled - odpovídá jí a radí kdekdo a já se přidávám (se svojí troškou do Unie) a říkám: „Je to proto, že se z tebe stala sekta! Navíc sekta s nevypočitatelným vedením a měnící se věroukou. Tak se nediv!“
Charakteristické rysy sekty jsou už vysledovány a popsány.
Mě to přirovnání napadlo v souvislosti s pokusem Británie o vystoupení. Jeden z rysů sekty totiž je, že se z ní nedá normálně vystoupit (ani se s tím nepočítá) - a když se vystoupí, tak jen ve zlém, ze dne na den je z odstupujícího černá ovce, zavrženíhodný, připomíná se jen to zlé, vystupují emoce a hysterie. No aby ne, vždyť sekta je ideální, svatá věc a tohle je pohrdání tvrdého kalibru.
Dalším rysem je to, že autorita vůdce (vedení) se kromě otázek věrouky uplatňuje i v dalších oblastech života: věda, kultura, umění. Určuje, co se má jíst, pít, oblékat, nakupovat, co je pěkné, co zdravé, co prospěšné, s kým kamarádit...
S tím souvisí i to, že členství je spojeno s pocitem výlučnosti - na světě jsme my, co spolu mluvíme (dodržujeme zásady, žijeme správně, myslíme správně, mluvíme správně), a ti ostatní, kterými se více nebo méně pohrdá.
Od členů se vyžaduje, aby odhodili staré vztahy, způsoby uvažování, hodnoty. (Staré, staletým vývojem a mnoha generacemi prověřené a vybudované zvyky, způsob života, řešení situací, přátelé, rodina, domov, majetky, cennosti. To vše se odhodí jako bezcenné tretky ve srovnání s členstvím v sektě a hodnotou její věrouky.)
Stmelujícím prvkem je nějaká hrozba, která je strašlivá, ale držením se nauky a posloucháním vedení se členové uchrání, na rozdíl od zbytku světa. Od členů se předpokládá povinnost chránit se před hrozbou. Když se předpovědi nesplní, tak to nevede ke krachu nauky, najde se hrozba nová a jede se dál.
Informace jsou omezené vedením i autocenzurou. Členové informace přijímají, ale není možné kritické myšlení, kritika vedení je tabu. U informací se neřeší, zda jsou pravdivé, ale zda se shodují s naukou a doporučením vedení.
Tolik k rysům sekty. Když nějaký spolek podobné rysy má, tak sektou je nebo k ní směřuje - ať si o sobě myslí, co chce vznešeného. A být sektou znamená bohužel i nést vše, co k tomu patří. Spolek tak bude žít životem sekty - bude hlavně řešit kázeň a nekázeň členů, špinit a trestat odpadlíky, honorovat věrné, nutit je k větší věrnosti, precizovat věrouku, hájit dogmata a vůbec dělat život složitější, než vyžaduje realita. Bude žít dvojí život - vše musí poměřovat přes brýle věrouky a v první řadě řešit problémy jejího ohrožení, reálné problémy až pak.
Členství v sektě vyhovuje jen některým. Většina lidí nevymění svobodu za poslušnost a pohodlí v nezodpovědnosti, protože spoléhat na sektu je krátkozraké a nejisté. Její životnost se mnohdy rovná životnosti vůdce (pokud samotná nauka nedovede sektu ke zkáze dříve).
No a ta ctihodná dáma EU (která měla ambice stát se synonymem pro Evropu) si takový osud nezaslouží - upadla do špatné společnosti, okolo není žádný gentleman, který by ji upozornil a nabídnul pomoc, spíše naopak.
A tak se ptá: „Proč se ze mě stala sekta?“
A já (všenevědoucí) si myslím: Protože národy Evropy, žijící dlouho pohodlně a snadno, podlehly pýše a chtějí být jako Bůh (vševědoucí). Okusily ze stromu poznání (asi nějaký odkaz na internetu) a mají jasno, co je dobré a co zlé. Odhazují dědictví předků a vylepšují a nahrazují staré dobré Desatero, které žije v hlavách a svědomí, papírovými návody (v mnoha jazycích) a v touze po dokonalosti a správnosti mažou rozdíly, ruší hierarchii a měřítka v rodinách, školách, firmách... Role se převracejí, vše je si rovno - to, co se vyvíjelo staletí, i myšlenka vykvetlá včera, nikdo se nemůže povyšovat - učitel nad žáka, oběť nad zločince, rodič nad dítě, pšenice nad plevel, neškodná nad škodnou, člověk nad zvíře, předdivín nad podivína, starousedlík nad pocestného... Navíc - vše si je sice rovno, ale to staré tradiční je zavržení hodno - už proto, že to nevzniklo v naší technicky geniální a korektní době, a ta historie - samé války a nespravedlnosti - co dobrého z ní mohlo vzejít?
Touha po dokonalosti (těch druhých) je asi stará jako lidstvo, akorát v naší době to dostalo teprve grády. Jenže zkušenosti, tradice, úcta k předkům, jejich životním příběhům - nemáme nic cennějšího pro danou chvíli a měli bychom k tomu přistupovat s pokorou a úctou, ne s pohrdáním – to, co prověřil život, to je životaschopné, ne teorie, jejíž životnost v praxi musí být udržována systémem dotací nebo vynucována zákony a tresty, a která mnohdy přečká jen volební období (nebo generaci) tvůrců.
A tak se sice říká, že ryba smrdí od hlavy, ale smrdutost evropských orgánů částečně pramení i z volených zástupců, kteří v orgánech EU dělají to samé, co byli zvyklí dělat doma, jen s větší chutí, protože doma je přece jenom za nějaký nesmysl čekaly výčitky sousedů či nepřízeň voličů, kdežto evropské směrnice platí pro anonymní obyvatele různých států, Brusel je daleko a kdo o čem jak hlasoval a co to v praxi způsobí - kdo se v tom vyzná?
Jestliže stát má tendenci být polepšovnou (občanů, spolků, živnostníků, firem), potom i Unie států je polepšovnou.
Jestli se stát chová jako sekta - chce mít lidi i organizace pod maximální kontrolou a přes veřejnoprávní média je sice informuje, ale taky notně formuje, potom i unie států má rysy sekty.
A tak, milá Evropská unie, nechceš-li být jako sekta - a tak i neslavně dopadnout - povznes se nad sektářské tendence u části svých členů a svého personálu a:
Respektuj členské země a jejich vůli: „Být, či nebýt?“ Aniž bys řešila: „Bít, či nebít?“
Mluv jen do základních věcí (obrazně „do obchodu s uhlím a ocelí“). Nepodstatné detaily nech na členech - vstupem do Unie nepřišli o soudnost, zkušenosti, pud sebezáchovy, podnikavost, vkus.
Heslo „Je třeba více Evropy!“ je scestné, protože znamená: Více zákonů, regulací, vyhlášek a geniálních zlepšováků z úřednického centra.
Evropa ale je, ne z vůle úředníků seslaná nebo ventilkem přidávaná či ubíraná. Je tady, státy Evropy - se svojí historii, vývojem, zaplacenými zkušenostmi, růzností, kulturou, pracovitostí - tvoří Evropu, bez ohledu na to, jaká úřednická centra existují a jaké nápady produkují.
Před nikým se neponižuj a nad nikým se nepovyšuj. Členství v Unii je spojeno s výhodami i povinnostmi - výhod ať si členové užívají a povinnosti plní - nic víc netřeba si přisvojovat ani požadovat.
Členové ať jsou nuceni splnit to zásadní (bezpečnost, právo, doprava) a jinak ať zůstanou, jací jsou - tím vším jsou cenní a obohacující (to je ten funkční, ověřený multikulturalismus - fungující zadarmo). Jejich tradice, um, kultura, zvyky a zvláštnosti jsou unikátní. Snahy o maximální unifikaci členských států jsou zbytečné - ať tvarůžky smrdí, ať se máslo jmenuje, jak je zvykem, med ať je turecký, rum tuzemský, pečeně cikánská, guláš odleželý - škody a rizika klamání cizinců jsou stejná, jako byla před vstupem do spolku. (Ledaže by ze vstupu země do Unie její návštěvníci přišli o rozum.)
Hrozby není třeba uměle vytvářet a živit - největší hrozbou jsme my sami se svojí snahou udělat sektu z ledasčeho dobrého - ze strany, ze státu, z ochrany přírody, z náboženství i z Unie... a pak bezhlavě plnit vzniklé učení. Největší škody nepřišly zvenčí, ale vzešly z člověka a jeho experimentů - tu s rovností, tu se sociální rovností, tu s rasou čistou, tu s koktejlem ras a náboženství, s poroučením větru a dešti...
Před tím nás chraň! Tedy nepodporuj aspoň a nevyvolávej experimenty proti přirozenému vývoji (jen proto, že je to dobrý byznys nebo to někoho napadlo) - nemáš na to ani právo, ani orgán (centrální mozek Unie), abys rozhodla správně za jiné.
Nezavírej oči před pravdou, přiznání chyby ti autoritu nezmenší a pravda tě vysvobodí z mnohých trampot.
Pak snad budeš imunní proti snahám o tvoji proměnu, vrátí se ti svěžest, přitažlivost a dobrá mysl a budeš si klást jiné otázky (než v nadpisu) a v klidu a pokoji popíjet sklenku sektu. Sekta nechť je pro tebe navždy pouze (ne)(po)vinný ekvivalent šumivého vína - ženského rodu.