19.3.2024 | Svátek má Josef


EVROPA: Problémy se zahraniční politikou EU

21.7.2010

Pro střední Evropu znamená rok 2010 významné datum, protože v jejích nejdůležitějších zemích, v Maďarsku, v Čechách a na Slovensku v parlamentních a v Polsku v prezidentských volbách zvítězila občanské pravice. Střední Evropa, navzdory předpovědím, se navíc stala regionem výrazněji proevropským, více orientovaným na spolupráci s Evropskou unií.

Polsko má předsedu Evropského parlamentu Jerzyho Buska, ze slovenské vlády zmizela protievropská, extrémně nacionalistická strana SNS, Maďaři mají v osobě svého premiéra Viktora Orbána jednoho z nejvyšších představitelů nejsilnější Evropské lidové strany, Češi mají opět v čele diplomacie výrazně proevropského Karla Schwarzenberga. Je to tedy ideální příležitost vnést novou dynamiku do Společné evropské zahraniční a obranné politiky, která je a bude stále více klíčovou politikou Evropské unie. Lisabonská smlouva projektuje v této oblasti Zahraniční úřad, v budoucnosti velkou a početnou instituci, v níž budou zastoupeny všechny členské země Unie, a která bude konečně společně koordinovat všechny aktivity na tomto poli.

Nebude žádnému členskému státu diktovat nějaké postupy v zahraniční politice, bude ovšem dávat celoevropské konsensuální rámce. Říkám bude, ale měl bych raději říkat měla by, očekává se a tak podobně.

Evropská unie má dnes zhruba 500 milionů obyvatel, víc než Spojené státy a Rusko dohromady, je největší obchodní mocností tohoto světa a přes to, že se stále mluví o významu Číny, Indie nebo Brazílie, je to právě Evropská unie, která má největší potenciál do budoucnosti. My Evropané jsme si do značné míry zvykli sami sebe podceňovat a negovat vlastní vyhlídky.

Mluvíme o velikosti Spojených států, bojíme se Ruska, hrůzou se chvějeme před Čínou a přitom bychom se měli také podívat na vlastní sílu a možnosti. Evropská unie je totiž nejen obchodní velmocí tohoto světa, která se neudržuje nad hladinou díky nadprodukci nekvalitního, podřadného zboží jako Čína, ale produkcí technologicky nejnáročnějších a velmi kvalitních výrobků. Evropské unii všichni rádi prodávají své suroviny, protože za ně dostanou silnou měnu euro, všichni se snaží si něco v Evropě koupit, kapitálově vstoupit do nějakých evropských podniků atd. Především však jde o to, že za touto kvalitou evropských výrobků stojí nejkvalitnější vzdělávací systém na světě, s nejdelší tradicí a stále ještě velkou budoucností. Evropa je důkazem síly vědění. A přitom to není vědění úzce technologické, ale vědění, které se opírá o obsahy a instituce evropské kultury. Vědecká racionalita je Evropě úzce propojena s evropskou kulturou, což jí dodává jedinečný ráz.

Nepodceňuji žádnou světovou kulturu, ale ruku na srdce, která světová kultura má tak dlouhou kontinuální tradici od starověkého Řecka jako evropská? Nechtěl bych vypadat jako příliš velký evropský patriot, ale chtěl jsem pouze poukázat na to, že všechny ty řeči o tom, že Evropu jednou ovládne islám, Čína nebo Rusko, stojí na vodě.

Co se týká islámu, vidíme v poslední době, jak některé velmi tradiční západoevropské země přijímají zákazy zahalení obličeje a tím se snaží eliminovat nebezpečí teroristických útoků. Zatímco se ve Spojených státech, a následují je mnozí Evropané, nesmyslně mluví o tom, že by se neměl používat výraz islámský terorismus, abychom nikoho neurazili, v Evropě díky bohu stále víme, co nás ohrožuje a nebojíme se to pojmenovat.

Je to terorismus, jehož původ je uvnitř islámu, v některých jeho školách a sektách, které nenávidí Západ, evropskou civilizaci a chtějí ji poškodit nebo zničit. Není to nějaký obecný terorismus, je to konkrétní síť islámských teroristů, s níž je nutné neustále a vytrvale bojovat. Co se týká Číny, měli bychom si uvědomit, že zdrojem jejího dnešního bohatství a jejích finančních přebytků jsme my sami. Číňané díky své neúctě k lidskému životu vyrábějí za minimálních nákladů obrovské množství nejrůznějšího zboží a ve Spojených státech a Evropě si je miliony lidí kupují, protože je levné. Až se jednou obrátíme zády k čínským exportům, tato supervelmoc významně zchudne a zachvátí ji sociální nepokoje. A Rusko? Ano, Rusko se opět stává velmocí, která má obrovský zájem o Evropskou unii.

V první řadě jí dodává a chce dodávat co nejvíc plynu a ropy, protože je to pro ně nepostradatelný zdroj příjmů. Chce si také koupit podíly v mnoha evropských firmách. Jinak je ale třeba spíše než se strašit Ruskem, jak u nás vytrvale činí BIS či někteří novináři, najít si vlastní evropskou politiku vůči této velmoci, která by měla být v mnoha otázkách spojencem Evropské unie. Což neznamená být nekritický a nepoukazovat na to, co je z hlediska evropských hodnot, které jsou zakotveny v evropských smlouvách, na Rusku nepřijatelné.

I z tohoto hlediska je nová politická situace ve střední Evropě po letošních volbách příznivá. Pravicové vlády, v Polsku Tuskova, v Maďarsku Orbánova, patrně i v Čechách Nečasova nebo na Slovensku Radičové, jsou schopné vůči Rusku najít průhlednější a jednoznačnější politiku, než toho byly schopny vlády socialistické. Problém je ale v tom, že střední Evropa toho nebude schopná bez spolupráce a koordinace se zahraniční politikou Spojených států, pro niž ovšem není tento region nějakou zvláštní prioritou. Další problém je pak s Německem, které je pro země střední Evropy klíčovým partnerem nejen obchodním, ale i politickým.

Pro každého, kdo blíže sleduje vývoj německé politiky v poslední době, je však zřejmé, že skýtá Středoevropanům málo důvodů k radosti. Vládní koalice pod vedením kancléřky Merkelové slábne a téměř se rozpadá. Jedním z hlavních důvodů je těžký propad koaličního partnera, německých liberálů, strany FDP, která by se dnes asi ani nedostala do parlamentu. Z hlediska tématu, o němž nyní mluvíme, to znamená z hlediska evropské zahraniční politiky a možného nového přínosu zahraničních politik středoevropských zemí, kde zvítězila občanská pravice, je nejhorší dnešní německá zahraniční politika. Její šéf a současně předseda FDP Guido Westerwelle je podle mého názoru snad nejméně schopný ministr zahraničí, kterého Německo kdy mělo. Každý německý ministr zahraničí musí mít velmi vyvinutou sensibilitu vůči historicky podmíněné psychologii Středoevropanů a Rusů. Jinak by klidně mohl dělat ministra zahraničí Spojených států za prezidenta Obamy. Současně by však neměl vycházet vstříc všem averzím a hnutím mysli Středoevropanů, protože příliš liberální postoje v tomto případě mohou uklidnění rozvášněných myslí spíš uškodit. Westerwelle je liberál a navíc mu chybějí historické znalosti regionu, takže můžeme jen doufat, že se společná evropská zahraniční a bezpečnostní politika, navíc pod vedením rudé baronky Ashtonové, jednou dostane do podoby, v jaké by měla být z hlediska skutečných evropských hodnot.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6