V diskusích o Evropské unii se opakují dva argumenty. První – s kterým často souhlasí i její kritici – zní tak, že její vytvoření zabránilo vzniku nové války na evropském kontinentu. Druhý argument spočívá v tvrzení, že jen sjednocená Evropa bude moci konkurovat starým a nově vznikajícím ekonomickým mocnostem.

První světová válka byla asi nejnesmyslnějším masovým konfliktem v dějinách, který ale mohl vzniknout mimo jiné i právě proto, že o válce většinou nerozhodovaly parlamenty a vlády vzešlé ze svobodných voleb, a tedy jeho iniciátory i účastníky byly většinou státy nedemokratické nebo omezeně demokratické. I když, ale až po jejím vzniku, proválečné vlastenčení ovládlo i ulici.

O charakteru státu, který rozpoutal válku v pořadí světových druhou, není třeba se šířit. Za více než zmínku však stojí, že jedním z argumentů pro jeho agresivní rozpínavost byl argument ekonomický – šlo o získání životního prostoru, zdrojů všech druhů pro ekonomické přežití vyvoleného národa.

Základy Evropské unie skutečně vznikaly s cílem, aby si bývalí soupeři viděli vzájemně "do karet" a nemohli se tak potají k nějakému válečnému vystoupení připravovat. Je ovšem dosti absurdní představa, že by se tito sousedi znovu dostali do konfliktu – nebezpečí nevyzpytatelného Německa bylo likvidováno jeho demokratickým státním zřízením. Ten, kdo kdy hrozil a útočil, bylo vždy Německo nedemokratické. Neboli na téměř sedmdesátiletém evropském a světovém míru nemá Evropská unie žádnou zásluhu. Jestliže nějaká skutečně světová válka v minulém století opravdu hrozila, pak to bylo jen proto, že na jedné straně byl vojensky silný totalitář. Evropské společenství by nezabránilo ničemu a nikdo by se ho ani na nic neptal. To ostatně platí dodnes.

Druhý argument tvrdí, že sjednocení Evropy je nutné z hlediska ekonomického. Jenom Evropa o pěti stech miliónech obyvatel, s určitými surovinovými zdroji a politickou silou, bude prý moci obstát v ekonomické konkurenci s ostatním světem.

Avšak nečlen Unie Norsko vykazuje lepší výsledky než její členové a navzdory běžnému mínění jeho růst není tažen jen anebo hlavně těžbou ropy a zemního plynu. Švýcarsku, které je co do počtu obyvatel 94. na světě, patřilo v minulém roce na první místo jako nejvýkonnější a nejkonkurenceschopnější ekonomika a ještě menšímu Singapuru, zemi bez surovin a zemědělství, zemi, která není soběstačná asi v ničem, patřilo druhé místo. Tempo růstu ekonomiky zde v roce 2006 dosáhlo 7,9 % a v roce 2010 14,7 %. Podle stupně ekonomické svobody byl Singapur druhý a Švýcarsko páté a za všechny ostatní výkonné ekonomiky jmenujme Nový Zéland – také malý a navíc s tragickou geografickou polohou snad až za ekonomickou periférií světové ekonomiky. Příkladem z druhé strany zase může být Říše římská – stálá expanze a růst počtu jejího obyvatelstva nevedla k růstu její síly, ale rostoucí zdaňování, inflace – neboli fakticky "státní zásahy do ekonomiky" - plus ekonomicky absolutně neefektivní otrokářství naopak vedly k jejímu zániku. Problém nebyl a není ve velikosti území a počtu obyvatel, ale v konkurenceschopnosti a ta je zase výsledkem ekonomické svobody. To je celá závislost. Dnešní EUropané by si měli pilně čítat o dějinách zániku této říše – podobné jí rozlohou a asi ještě mocnější co do podílu na celkovém počtu obyvatel tehdejšího světa.

Budování současné podoby EU trvá léta a nemá se k sebekorekci. To znamená, že musí existovat vlivné síly, které tento vývoj podporují – a to vlivné velmi. Jsou to především politici v zemích, které stály u začátku tohoto projektu. Bez ohledu na jejich početní a ekonomickou sílu je také mimochodem přinejmenším psychologicky pochopitelná jistá, více či méně skrývaná, nevraživost vůči novým a novějším členům, kteří působí potíže otravujíce vlastními zájmy. Tu se jim předhodí jakási kost – například v podobě půlročního předsednictví EU. Česká republika ho brala velmi vážně a výsledek – ovšem i díky vnitropolitickým okolnostem – byl roven nule. Ostatní předsednické státy ovšem nedopadly lépe. A když bylo skutečně krizově, scházelo se vždy nejprve německo-francouzské duo Merkózy, přičemž oba neměli v EU žádnou funkci, a na nějakou v té době předsednickou zemi nikdo z nich ani nevzdechl.

Jestliže prý sjednocenou a silnou Evropu potřebujeme, je zejména dobré dát si pozor na toho, kdo říká, že ji potřebujeme. Potřebují ji politici, hlavně v Německu a Francii, ale milují ji třeba i ti v Belgii. Moc a prestiž těch, kteří mohou ovlivňovat stovky miliónů obyvatel, roste řádově. A z toho profituje nová bruselská šlechta v parlamentu, Komisi a bruselská byrokracie a všichni, kdo mají prospěch z evropských veřejných peněz, evropských fondů a dál ta mnoha tisícihlavá lobbistická cháska žijící v Bruselu anebo z peněz z Bruselu. A to platí až po vrátné na zastoupení EU v Praze nebo Thajsku a po celém dalším širo šírém světě.

Běžný občan EU nemá z Unie nic – ani ochranu před vnějším nebo vnitřním nebezpečím, ani ekonomickou prosperitu. Koho zajímá hrubý domácí produkt sjednocené Evropy nebo její celkový počet obyvatel, k čemu je její síla vám a mně a těm ostatním? Pět set miliónů Evropanů ve skutečnosti nepotřebuje nic jiného než ekonomickou svobodu – a tedy přinejmenším šanci na osobní prosperitu. S jejich prosperitou bude automaticky ekonomicky sílit Evropa jako celek. K tomu není třeba bruselských mandarínů, evropské byrokracie a europolitiků.

Prvním krokem k záchraně nás samých je mít to na paměti při každých volbách a spočítat to všem, kteří podporují další sjednocování, směrnicování, přerozdělování, socializování. "Ne, už dost!" budiž heslo naše. Volný pohyb zboží, práce, kapitálu a odstranění cel - nic jiného nepotřebujeme.