Šedesát sedm stran tzv. závěrů je výsledkem druhého nejdelšího zasedání Evropské rady v historii. Šlo nejen o peníze, přesněji o hodně peněz, ale i o principy.
Jednalo se dohromady jak o sedmiletém finančním rámci EU (v němž se pohybují roční rozpočty EU), tak o fondu obnovy po (?) koronavirové krizi.

U víceletého finančního rámce stojí za povšimnutí nejméně dva aspekty. Zaprvé, byl dohodnut ve výši 1,074 bil. €. Na jeden roční rozpočet EU tak připadá cca 153 mld.€, tedy stejná částka jako nyní. Snahy o snížení unijního rozpočtu tedy neuspěly. Zadruhé, pobrexitové odhodlání zbavit se praxe ročních slev na rozpočtové příspěvky u největších čistých plátců (tzv. rabaty), z čehož těžila nejvíce právě Velká Británie, vzalo za své: pět zemí je má opět přislíbené: Německo (3,671 mld. € ročně); Nizozemsko (1,921 mld. € ročně); Švédsko (1,069 mld. € ročně); Rakousko (565 mil. € ročně); a Dánsko (377 mil. € ročně).

Fond obnovy (750 mld. € - 390 mld. € na dotace a 360 mld. € na půjčky) je přelomový v tom, že poprvé jde o fond, na nějž se EU společně zadluží a je určen k financování společných cílů. Jde tedy o nový nadnárodní prvek ve fungování EU, který je ale relativizován i novým mezivládním prvkem: možností kteréhokoliv členského státu rozporovat užití prostředků z fondu jiným členským státem v Evropské radě. To je průlom do zásady, že kontrola dodržování unijních závazků je úkolem Evropské komise. Nevěřím ale, že by kterýkoliv členský stát tuto možnost využil: nutně by postižený stát podobně zpochybnil financování stěžovatelského státu podle principu „oko za oko, zub za zub“, jak to funguje např. při vyhošťování diplomatů. To je ostatně způsob jednání – eskalace konfliktů, který už vedl v minulosti k tolika válkám a proti němuž byla dnešní většinově nadnárodní Unie vymyšlena. (Tím nezpochybňuji to, že mj. i v Česku je třeba užití unijních peněz – stejně jako peněz českých – úzkostlivě monitorovat.).

Občas zaznívá otázka, zda vytvoření Fondu obnovy není porušením Smlouvy o fungování EU. I když se zdá, že čl. 123 SFEU vede k názoru o porušení práva EU, Soudní dvůr EU např. v rozsudcích C-62/14 Gauweiler a C-493/17 Weiss dal podobným finančním nástrojům zelenou.

Podmíněnost čerpání z Fondu obnovy dodržováním principů právního státu se plně prosadit nepodařilo, vlk se trochu nažral a koza zůstala celá. Posuďte sami: v bodech A24 + 22 závěrů stojí: „Evropská rada zdůrazňuje význam ochrany finančních zájmů Unie. Evropská rada zdůrazňuje význam dodržování právního státu.“ Bod 23 říká toto: „… bude zaveden režim podmíněnosti na ochranu rozpočtu a EU nové generace. V této souvislosti Komise navrhne opatření v případě porušení, která přijme Rada kvalifikovanou většinou. Evropská rada se k této záležitosti rychle vrátí.“ A bod 24 je pro českého premiéra mimořádně zajímavý: „Komise se vyzývá, aby předložila další opatření na ochranu rozpočtu EU a příští generace EU před podvody a nesrovnalostmi. To bude zahrnovat opatření k zajištění shromažďování a srovnatelnosti informací o konečných příjemcích financování EU pro účely kontroly a auditu, které mají být zahrnuty do příslušných základních aktů. Boj proti podvodům vyžaduje silné zapojení Evropského účetního dvora, OLAF, Eurojustu, Europolu a případně EPPO, jakož i příslušných orgánů členských států.“ Za pozornost zde stojí minimálně to, že budoucí úpravu vztahu mezi unijními penězi a dodržováním právního státu přijme Rada kvalifikovanou většinou, takže Polsko či Maďarsko nebudou mít právo veta.

Pro ty, kde členství ČR v EU přepočítávají výlučně na koruny (škoda, že alespoň ne na eura), je summit EU jednoznačným úspěchem. Je hezké, že jsme získali miliardy navíc. Člověka může zarazit, že z celkového objemu např. dotací 390 mld. € jsme získali „jen“ 8,7 mld. €, tedy 2,23%, nicméně je třeba uvážit, že jednak nepatříme mezi nejhůře postižené země a druhak že podíl HDP ČR na HDP v EU činí jen cca 1,5 %. Důležité je to, že pro splácení dluhu EU byl stanoven princip splácení podle podílu na HDP EU, takže za několik dlouhých let nebudeme splácet těch 2,23 %, které jsme získali, ale jen oněch 1,5 %.

Autor je vysokoškolský učitel (katedra evropského práva PF UK)

Převzato z autorova blogu s jeho souhlasem.