Ve čtvrtek 13. prosince se v průběhu několika málo let již podruhé - tentokrát v Lisabonu - sešli šéfové států a vlád zemí EU k tomu, aby podepsali smlouvu (opět) zásadně měnící stávající smluvní půdorys Unie. Před více než třemi lety, v Římě 29. října 2004, podepisoval za Českou republiku takzvanou Smlouvu o ústavě pro Evropu tehdejší premiér Stanislav Gross. I tentokrát jsme byli při tomto podpisu zastupováni nikoliv prezidentem republiky, ale předsedou vlády.

Příběh Lisabonské smlouvy začíná dnes již téměř zapomenutým mandátem z Laekenské deklarace z prosince roku 2001 pro Konvent, který měl vypracovat jednoduchý, přehledný a stručný text, který by 27členné Unii usnadnil život. Text ústavního charakteru ale vzniknout neměl, ten mohl eventuálně vzniknout až v dlouhém časovém horizontu („in the long run“). Již za dva roky byl však předložen návrh evropské ústavy. Postupný vývoj, který by probíhal v rámci dlouhého časového horizontu, byl tedy nahrazen spěchem politiků a úředníků v Konventu zastoupených.

Dnes, na rozdíl od doby ještě celkem nedávné, je již naštěstí „povoleno“ říkat, že tato ústavní smlouva směřovala ke vzniku nového státního (občas je používán politicky korektní výraz kvazistátního) útvaru. Představa, že by hned dvě zakládající země Společenství tuto smlouvu odmítly, byla až do poloviny roku 2005 stěží představitelná. Není náhodou, že se tak stalo v obou případech v referendech (francouzské a nizozemské), a není náhodou ani to, že jako první se proti evropské ústavě postavili občané Francie, tedy země, která již tradičně odmítá jakékoliv oslabování suverenity svého silného státu. Odtrženost euroelit a jejich ústavního produktu od občanů členských zemí byla natolik zřejmá, že předseda Evropské komise Manuel Barrosso vyhlásil v létě roku 2005 „plán tři D“. Teprve poté, co evropská ústava zhavarovala, uznala EU nezbytnost dialogu, diskuse a demokracie.

Následující takzvané období reflexe bylo ukončeno v prvním pololetí roku 2007 za německého předsednictví EU. Spěch a nemístné ambice úředníků, kteří výsledky shrnovali, ale opět vedl k tomu, že i přes rozpor s existujícím mandátem z minulých (a rovněž „reflexních“) předsednictví bylo jeho jednoznačným cílem zachování či znovuoživení podstaty odmítnuté ústavní smlouvy.

To se bohužel podařilo a na letošním červnovém summitu byl přijat mandát pro mezivládní konferenci obsahující přesné instrukce, jak vtělit téměř všechna ustanovení odmítnuté euroústavy do primárního evropského práva tak, aby šlo formálně jen o novelizaci stávajících smluv.

Přitom bylo formálně upuštěno jen od těch nejviditelnějších symbolů všech státních celků: hymna, vlajka, prezident a ministr zahraničních věcí EU zůstávají, jen nebudou mít identickou zákonnou působnost či název, jako mají tyto symboly u členských států.

Lisabonská smlouva zachovává již odmítnutou ústavní podstatu své předchůdkyně. Poprvé v naší novodobé demokratické státnosti tak například může být naše země součástí takových smluvních mechanismů, jejichž změna (i jakákoliv extenze) nebude potřebovat změnu těchto dohod smluvními stranami samotnými, ale bude k tomu postačovat konsensus právě úřadujících reprezentantů této nadnárodní instituce. Poprvé tedy vzniká v plném slova smyslu „self-amending treaty“, čili smlouva, která bude moci „sama vytvářet“ své dodatky a doplnění prostřednictvím dohody těch, jejichž instituce zakládá (Komise, Rada, Parlament).

Po šesti desetiletích pokojného, svobodného a demokratického vývoje, kdy byla garantována lidská a občanská práva národními státy, má díky Lisabonské smlouvě bez jakéhokoliv důvodu náhle vzniknout přímá právní závaznost unijní Listiny práv a svobod pro orgány a občany Unie, vzniká tedy celokontinentální občanskoprávní jurisdikce. Vymáhání práv svých občanů je ale tím nejzákladnějším atributem všech státních celků. Tak jako u odmítnuté euroústavy, zůstává diskuse o Lisabonské smlouvě debatou o změně naší suverenity a státnosti.

Autor je poradcem prezidenta republiky