Současná krize má rysy známé z doby před sto lety. Rozpad eura nikdo nechce, přesto může nastat tak snadno a rychle, jako vypukla první světová válka. Ani tu přece nikdo nechtěl.

Evropským heslem dne je akce. Když teče do bot a dluhová krize podřezává konkurenceschopnost celého regionu v globální soutěži, hlavní je jednat. Proto summit stíhá summit a ještě loni ošklivená dvourychlostní Evropa se může stát realitou, než bys řekl švec. Ale to vše má řadu háčků. Základní otázka zní takto: Vede to úsilí k reálnému cíli? Nebo jen vzbuzuje dojem akceschopnosti?

Právě nad tím uvažuje ekonomický novinář Wolfgang Münchau v magazínu Der Spiegel. Jen pro pořádek. Münchau není ani zarytý eurofob, ani alarmista, ani hysterik. Na kiksy řešení evropské krize upozorňuje už léta. Nesepisuje mediálně atraktivní scénáře budoucnosti eurozóny jako třeba britský historik Niall Ferguson (viz Horizont 3. prosince 2011 - 2021: Euro přežije, Unie dostane co proto). Přesto mu vychází dost pochmurný výhled. Píše, že ačkoliv se politici i ekonomové pokoušejí zamezit krachu eura, zachránit společnou evropskou měnu je téměř nemožné. Vlastní dynamika krize už dosáhla takové síly, že stačí malá jiskra a eurozóna exploduje.

Jedno však mají Münchau a Ferguson společné. Nepíší svá varování se škodolibou radostí, nechtějí být autory sebenaplňujících se proroctví. Svým podánímukazují souvislosti a důsledky, které si v "každodenním provozu" ani neuvědomujeme. Když pakt neodpovídá tématu Münchau tvrdí, že pro přežití eura nestačí ani změna základní smlouvy, ani bankovní licence pro záchranný fond, ani nákup dluhopisů Evropskou centrální bankou, ani eurobondy. Jediné, co prý má šanci, je řádná smlouva mezi členy eurozóny. Bude takovou řádnou smlouvou dokument, který se právě chystá? To zatím nelze předvídat. Tato fáze zatím nabízí jen několik scénářů dalšího vývoje. Půjde-li dohadování "rozpočtové unie" bez zádrhelů, bude hotové do konce zimy a ratifikované ještě během letošního roku. Jenže i v takovém -tedy úspěšném - případě se z toho vyklube jen nový pakt stability. A ten má sám o sobě háčky.

Dosavadní pakt stability byl za třináct let své existence porušen xkrát (a to i ze strany Německa a Francie, tedy těch, co dnes vystupují jako strážci přísnosti), aniž by padly tresty či sankce. Dejme tomu, že pravidla nového paktu se budou vymáhat přísněji, ale pakt se míjí i s problémy, které koření v dynamice hospodářství. Mezinárodní měnový fond a OECD očekávají pro letošek průlom světové konjunktury, což Evropanům znemožní vyvézt své problémy do světa, jak byli zvyklí. Pokud pak eurozóna jako celek nedosáhne přebytku, bude se celé přizpůsobení odehrávat jen v jejím rámci, což znamená, že jih se dostane do vleklé deprese. To je logický důsledek politiky škrtů v časech ekonomické slabosti. Měnová unie má v těchto zemích podobnou dynamiku jako zlatý standard na počátku třicátých let.

Wolfgang Münchau shrnuje výhradní soustředění na rozpočtovou unii následovně: Kdyby to byla školní úloha, hodnotitel by k ní poznamenal "práce neodpovídá zadanému tématu". Český analytik Jan Macháček, který rovněž kroutí hlavou nad výhradní fascinací rozpočtovou disciplínou, napsal na svůj blog něco podobného: "Auto má propíchnuté gumy a zavařený motor, ale šéfové spravují stěrače."

Z toho pramení skepse vedoucí k následující úvaze.

Nelze předpovídat, jakým způsobem se zhroutí euro, ale je stále pravděpodobné, že se zhroutí. Snad k tomu povede nějaký problém v Řecku nebo Italové nebudou ochotni platit depresí jako cenou za své setrvání v eurozóně.

Možná to spustí finanční ústavy ve Francii anebo začne nějaký útok na banky z jasného nebe. Ale to už není prioritní.

Tady se Münchauova úvaha dostává na obecnější - do značné míry historickou - rovinu. Žádný evropský politik s vládní odpovědností nechce krach eura. Nechtějí ho banky. Nechce ho průmysl. Vlastně ho nechce nikdo, kdo si vydělává v soukromém sektoru. Neboť právě rizika pro soukromý sektor jsou neodhadnutelná. Přesně tak to platí i u nás. Všichni kompetentní politici včetně Václava Klause zdůrazňují, že pád eura si v žádném případě nepřejí. Nepřejí si ho ani "kapitáni průmyslu", ani živnostníci. Ale stačí společně sdílené přání ke skutečné záchraně společné evropské měny? Podle Münchaua by bylo velkou chybou na společný zájem spoléhat.

Ta situace nemá historickou paralelu, ale vykazuje společné rysy se situacemi vedoucími k válkám, které taky nikdo nechtěl. Aby bylo dobře rozuměno, nikdo netvrdí (a sám Münchau to zdůrazňuje), že hrozí skutečná válka, nota bene kontinentálního rozměru. Dnešní evropské společnosti jsou už příliš zlenivělé a pacifistické, než aby válka mohla být atraktivní. Nicméně hospodářské konflikty mohou být podobně ničivé a vznikají z podobných důvodů.

Ani první světovou válku nikdo nechtěl. Na trůnech Británie, Německa i Ruska seděli bratranci, zdůrazňující, že válku si nepřejí, a přece přišla. Stačil k ní tak nicotný spouštěč, jakým byl atentát v Sarajevu na následníka rakouského trůnu. Tu akci neprovedl žádný nepřátelský stát, žádný ideolog, žádná Al Kajda - provedla ji de facto parta radikálních studentů.

Podobně nicotný spouštěč - pražská defenestrace a následné povstání českých stavů - vedl k válce třicetileté, která zdevastovala celou střední Evropu. Byly to de facto čtyři války, jež se navzájem křížily a spojenci v jedné mohli být protivníky v jiné. A takové překrývání zatím jen latentních střetů spatřuje Münchau i nyní - třeba když v prosinci bobtnající konflikt mezi Británií a "zbytkem EU" krátkodobě překryl krizi v eurozóně. Ukázal ovšem, že opět stojíme na křižovatce evropských konfliktů: sever proti jihu, západ proti východu, Britové proti zbytku.

Současní evropští politici vyrůstali po druhé světové válce. Byli vychováni v tom, že příčinou války je ideologie utržená ze řetězu, která je sama o sobě agresivní i bojechtivá a strhne celý národ. V tom máme jasno a přeme se pouze o to, v jaké chvíli se dalo druhé světové válce ještě zabránit. (Když Hitler vojensky obsadil Porýní? Když anektoval Rakousko? Když mu Západ předhodil Sudety? Když okupoval protektorát?) Opatrnost vůči potenciálním agresorům už máme natrénovanou. Ale nemáme natrénované řešení krizí vedoucích ke konfliktům, které nikdo nechce.

Nyní jsme dosáhli bodu, kdy ekonomické prostředky nutné pro řešení krize se už nekryjí s tím, co je politicky a právně možné, píše Wolfgang Münchau. A z této konstelace vzniká nebezpečí pro euro, ač ho všichni účastníci chtějí zachránit. Může to trvatměsíce i roky, než dojde k výbuchu. Snad zůstane jakési torzo eurozóny, snad ani to ne. Tady nelze seriózně prognózovat. Přihodí-li se nějaký řecký či portugalský ekvivalent dávné pražské defenestrace či sarajevského výstřelu, pak to může jít rychle.

LN, 14.1.2012