Evropská komise uveřejnila minulý týden na svých webových stránkách podrobnější informace o přerozdělování uprchlíků prostřednictvím tzv. „dočasného mechanismu pro přemísťování žadatelů o azyl“.

K překvapení mnohých Komise využije čl. 78, odst. 3 Smlouvy o fungování EU (SFEU), který umožňuje ve stavu nouze, v němž se ocitly některé členské státy v důsledku „přívalu“ uprchlíků ze třetích zemí, přijmout na pomoc těmto členským státům „dočasná“ opatření. Bylo tak (zne)užito jedno z nejmocnějších ustanovení primárního práva, které mají unijní orgány k dispozici.

Svobodní již před přijímáním Lisabonské smlouvy varovali, že tato smlouva (resp. SEU a SFEU ve znění Lisabonské smlouvy) nemalým způsobem rozšiřuje pravomoci EU v oblasti azylové politiky (včetně právního režimu uprchlíků), a to na úkor státní suverenity členských zemí. Na tato slova bohužel skutečně došlo. Je úsměvné, že proti přerozdělování uprchlíků se dnes staví mj. i velká část vládní ČSSD, která v minulosti silně podporovala Lisabonskou smlouvu, a následně dokonce prezidenta republika, který (z ústavního hlediska zcela oprávněně) váhal s její ratifikací, hnala před Ústavní soud za údajnou velezradu.

Článek 78, odst. 3 SFEU sice hovoří o tom, že dané opatření Unie musí být jen „dočasné“, tomu lze jen však jen stěží věřit. I zde platí pořekadlo, že „jednotkou dočasnosti je jeden furt“. V minulosti bylo totiž v čl. 64, odst. 2 SES stanoveno, že opatření Unie musí být dočasné, v délce maximálně 6 měsíců. To však Lisabonská smlouva změnila, když lhůtu 6 měsíců zcela odstranila! „Dočasná“ opatření, která by byla přijata na základě tohoto ustanovení, tedy nově nejsou určitým způsobem časově omezena.¹

Tím, že Evropská komise celou situaci posoudila jako nouzovou, tak obejde i Evropský parlament. Zatímco podle čl. 78, odst. 2 SFEU Rada spolurozhoduje s Evropským parlamentem (návrh podává Komise); podle čl. 78, odst. 3 SFEU, pro který se Komise rozhodla, rozhoduje sama Rada, která přijímané opatření s Evropským parlamentem pouze konzultuje. I pokud tedy s přerozdělováním uprchlíků nebude Evropský parlament souhlasit, Rada si může na návrh Komise v zásadě schválit, co chce. To je ta unijní demokracie! Lisabonská smlouva navíc přinesla s účinností od podzimu 2014 změnu při posuzování kvalifikované většiny, která oslabuje naši pozici v Radě.

Petr Mach se chystá vyzvat vládu ČR, aby podala vůči EU žalobu z důvodu porušení zásady subsidiarity (viz). To je správný krok, jelikož vláda ČR může u Soudního dvora EU namítat porušení zásady subsidiarity a zneužití pravomoci v rámci tzv. řízení (žaloby) o neplatnosti. Petr Fiala z ODS naproti tomu chce, aby ČR raději využila tzv. „žluté“, popř. zřejmě i „oranžové karty“, kterou mohou parlamenty jednotlivých členských států vyjádřit, že dotyčný akt považují za rozporný se zásadou subsidiarity (zde). Každý členský stát má přitom dva hlasy (v případě, že má dvoukomorový parlament, náleží každé komoře jeden hlas). Aby se předmětnými výtkami však unijní orgány zabývaly, je potřeba, aby členské státy poskládaly dohromady alespoň třetinu všech hlasů (žlutá karta), a to navíc ve velmi krátké lhůtě osmi týdnů od postoupení legislativního aktu. Unie pak následně jen suše konstatuje, že subsidiarita nebyla porušena, a jede se dál! „Oranžová karta“, která se aktivuje při získání alespoň poloviny hlasů, pak nepřináší o moc víc. Unie musí záležitost jen přezkoumat a zdůvodnit si své. Navíc lze mít důvodně² za to, že tuto kartu v případě přijetí „dočasného“ opatření na redistribuci uprchlíků nelze vůbec použít, jelikož dané opatření nebude schvalováno řádným legislativním postupem. Právně se jedná o naprosto neúčinné (ne-li nerealizovatelné) řešení. Návrh Petra Fialy, který by zřejmě místo žaloby rozdával jen karty, proto odmítám.

Jak však kdysi trefně řekl Václav Klaus, tak „slovo subsidiarita bylo eurofanatiky a eurofily používáno jako útočná zbraň. Bojovalo se s tímto slovem. Ale toto slovo postrádá jakýkoliv obsah. Nic neznamená. Nedefinuje nic. Je z hlediska obsahu prázdné. Můžete pod tento pojem shromáždit všechny možné myšlenky a postoje. Máme mít společnou zahraniční politiku nebo ne? Obhájci subsidiarity budou aplaudovat oběma pozicím. Kdo používá slovo subsidiarita, říká nesmysly. Já už to raději vůbec neposlouchám.“ (viz)

Je selháním naší politické reprezentace, že nedokázala pro ČR zajistit výjimku z aplikace unijní azylové politiky (resp. celé třetí částí hlavy V Smlouvy o fungování EU), jakou má sjednáno Spojené království, Irsko a Dánsko.³

Nevymýšlejme nucené kvóty na přerozdělování uprchlíků a odstraňme raději tarifní i netarifní překážky při pohybu zboží mezi EU a zeměmi Afriky. Právě volný obchod je cestou k bohatství národů. Dokud k tomu EU nepřistoupí, budou se stále naplňovat slova Ronalda Reagana, který říkal, že „čím více plány selhávají, tím více plánovači plánují.“ O EU to platí dvojnásob.

¹ Shodně POHL, PEJCHALOVÁ In SYLLOVÁ, PÍTROVÁ, PALDUSOVÁ et al. Lisabonská smlouva. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 368.

² Srov. čl. 7, odst. 3, alinea 1 Protokolu č. 2 o používání zásad subsidiarity a proporcionality

³ Protokoly č. 21 a 22 ke Smlouvám.

Autor je místopředseda Svobodných v Olomouckém kraji, stážista u poslance EP Petra Macha