29.3.2024 | Svátek má Taťána


EVROPA: Přemítání o dělící linii

9.7.2019

Podivoval se tuhle autor jednoho článku v německých novinách - čím to, že se lidé v pěti spolkových zemích někdejší NDR svými názory a postoji tak velice liší od svých západnějších spoluobčanů? A pravdu děl pan autor, což jsa německý občan, sám mohu potvrdit. K něčemu, například k problému klimatických změn, se východoněmecké obyvatelstvo staví vlažněji, k otázkám hromadné migrace naopak radikálněji, a našly by se i jiné příklady. Týž rozdíl lze zjistit ve volebních náklonnostech: strana AfD, konformními medii v opovržení coby populistická a radikálně pravičácká, dosáhla ve volebním klání spolkové země Dolní Sasko bídných 6,2 % hlasů (včetně mého vlastního), kdežto v pětici východních zemí se s odstupem umisťuje na prvním místě, nebo k tomu nemá daleko. Proč, medle?

Inu proč. Železnou oponu, rozdělující svého času Evropu na dvě ostnatým drátem oddělené části, dávno odvál vítr dějin, jistá dělící čára daná rozdílem zkušeností však zůstává. Západně od ní přetrvává představa – byť ne sdílená každým – vyšší míry sociální spravedlnosti a občanské rovnosti, k níž lze vhodnými reformami dospět; záruka lepší budoucnosti a tím i všeobecné srozumění s daným stavem, z nějž, no dobře, vyčnívá tu a tam nějaký extremista či populista, z toho vyplyne už automaticky. Občan spolkových zemí východně dělící čáry, mající svou zkušenost s reformami spíše nevhodnými, vrchnostenskou mocí prosazovanými, říká – jen mi dejte svatý pokoj s vašimi lepšími zítřky. Užil jsem si jich vrchovatě a o zopakování nestojím; ať raději všechno zůstane, jak je, třeba nedokonalé, ale přece jen skýtající naději, že se z toho nevyklube další obtížně napravitelný malér.

Což ostatně platí nejen pro Německo. Uskupení, jemuž se dostalo názvu Visegrádská čtyřka, třebaže začleněné do téže Evropské unie, pořád jaksi nemůže najít společnou notu se západnějšími členy toho spolku. Tak například experti přes uprchlickou otázku naplánovali kvóty, dle nichž mají být běženci rozmisťováni do jednotlivých zemí EU, avšak nastojte: Maďaři a o něco rozpačitěji i ostatní Visegrádníci a to tedy že ne, k tomu že oni svůj hlas nepřipojí. Že si nenechají nakomandovat žádné kvóty; a když už, jakáž pomoc, tady ti běženci jednou jsou, že si sami vyberou, o kterého stojí a který jim může být ukraden. Zvlášť tenhleten Viktor Orbán leží plánovačům kvót silně v žaludku; být to před pár staletími, skončil by na hranici jakožto kacíř.

A tak vám nevím. Na jednu stranu nejsem takový zlomyslník, abych lidem západnějších evropských zemí přál zkušenost, jaká přivedla jejich východnější partnery ke skeptickému postoji v utečenecké a jiných sporných otázkách. Na stranu druhou, nikoli bezchybnými rozhodnutími zraje člověk – osoby státnické v to čítaje - k vyšší míře předvídavosti, nutnému to předpokladu kteréhokoli počínání lidského. Národy východně dělící linie svou cestou omylů a následných pádů na nos prošly, a jsou tudíž méně náchylné chytat se optimistických vizí; národy západnější - a jejich politiky obzvláště - vystřízlivění z iluzí teprve čeká.

Jak a k čemu se ten rozpor může vyvíjet dál, je obtížno určit; ony jsou ty cesty Páně křivolaké, a člověk po nich pokaždé doklopýtá někam více či méně jinam, než si naplánoval. Jedna konstanta je však platná všeobecně: zkušenost prožitá platí víc než zkušenost zprostředkovaná. V tom mají východoevropské společnosti náskok, třebaže, jak tak sleduji českou politickou scénu, naivit a pošetilých představ také nejsou prosty, byť i jiného druhu. Abych ale pověděl také něco potěšitelného: lze pozorovat určitý pozitivní vývoj i západně od dělící linie. Postoupily tamní vlády (obecný lid tušil své už dlouho předtím) o hodný krok cestou ideologicky nezatíženého rozumu od roku 2015, kdy paní kancléřka Angela Merkel pronesla své slavné „wir schaffen das“ (my to dokážeme), otevřevši bez konsultace s parlamentem - a tudíž protizákonně - hranice země nekontrolovanému přívalu uprchlíků. To by si dnes už sotvakterý evropský politik dovolil, aby se hned v následujících volbách nedočkal nevídaného nářezu; a to jediné nám může být v peripetiích tohoto času útěchou.

Hannover, 6. července 2019