V druhé polovině června dojde v rámci summitu EU v Bruselu k významnému rozhodnutí ohledně evropské budoucnosti. Německé předsednictví, posílené Sarkozym, bude strašně moc chtít přispět k včasnému schválení evropské ústavy. Zkusme si to trochu zrekapitulovat.

Po francouzském a nizozemském NE Evropa dlouho marnila čas nediskusí (ač mělo jít o „období reflexe“) a vzájemným chlácholením se, že Francouzi i Holanďané nevěděli, o čem hlasují (podle některých se výslovně pomýlili). Nesouhlas s návrhem ústavy byl vysvětlován nespokojeností „starých“ Evropanů s přijímáním nových členských zemí (které starou dobrou EU kazí) a obavami, že EU z 27 zemí nemůže jednat a fungovat na bázi starých pravidel (ač vidíme, že normálně funguje). Hlavně však – až na pár výjimek – nešlo o vážnou diskusi ústavy. Šlo naopak o zakrývání její podstaty, kterou je jen a jedině další výrazný krok k prohlubování, politizaci a unifikaci EU, k marginalizaci občana a jednotlivých, zejména menších, členských zemí.

Výsledkem jsou návrhy opustit některá nejvíce provokující slova – včetně samotného slova ústava, které tradičně symbolizuje stát. Jeho použití v názvu tohoto dokumentu naznačovalo, že má jít o vytvoření státu nového, na úkor států existujících.

Tato symbolika je mocná a její opuštění jistě bude chápáno jako vítězství odpůrců vytváření evropského superstátu. Hrozí však, že bude vítězství Pyrrhovým. Nastanou jen kosmetické úpravy a podstata dokumentu zůstane stejná. Jsou pádné důvody, že se právě toto chystá.

Především hrozí, že bude debata v Bruselu vedena ve falešném stylu. Že bude vedena zejména „horizontálně“, to je jakoby mezi zeměmi, o hlasovací proceduře a o tzv. kvalifikované většině. Původní organizace evropské integrace byla – správně – založena na myšlence jednomyslnosti, protože v mezinárodním společenství nemůže platit parlamentní optika a jeden stát nikdy nesmí mít možnost přehlasovat stát druhý. Proto jsou všechny varianty hlasovacích většin špatné a pro skutečného demokrata nepřijatelné. Demokracie je zdlouhavá. Hledání pro všechny přijatelného kompromisu je leckdy těžké, ale nezbytné. Navíc svádět problém demokracie v Evropě na střet velkých a malých států je velkým omylem a je škoda, že to „malé“ státy nevědí.

Problém demokracie je problémem „vertikálním“, vztahem jedince a orgánů nad ním. Ostatně, o tom jsou od nepaměti všechny ústavy. Ty primárně nejsou o vztahu centrální vlády a krajů (provincií, regiónů, ať se v různých zemích historicky nazývají jakkoli), ale o vztahu člověka vůči jakékoli vládě nad ním. Ověřená hypotéza je, že čím blíže „vláda“ je, tím lépe. V tomto smyslu není pochyb o tom, že dnešní varianta evropské ústavy rozhodování od občana vzdaluje.

Druhá ověřená hypotéza říká, že čím méně má vláda pravomocí k rozhodování o občanovi, tím lépe. Ani zde nepřinesla evropská ústava žádné brzdy, záruky, obranné mechanismy člověka proti politickým strukturám na všech úrovních. Naopak, leccos přidává a o lecčem nechává rozhodovat výše (což znamená od občana dále) a hlavně znemožňuje návrat zpátky, na nižší úroveň, kde se eventuální změna systému politickou aktivitou dá provést snadněji.

Ze všech těchto důvodů by mělo být v Bruselu evropské ústavě, i podobném dokumentu, který se naoko bude jmenovat jinak, řečeno NE. Zejména nelze dopustit, aby byl onen „nový“ dokument schvalován bez referenda.

Je dobře aspoň to, že námitky české vlády míří právě do těchto oblastí. Jen aby je s odvahou prosazovala.

HN, 13.6.2007