Balíček Reformní smlouvy, který nahrazuje nepřijatou Smlouvu o ústavě, je natolik kvalitní, že by o něm měli hlasovat čeští občané v referendu. Ne proto, že jde o smlouvy sporné, ale proto, že splňují tolik z toho, co Češi očekávají od Unie.

Češi chtějí od Unie zejména bezpečnost. Ta je koneckonců důvodem, pro který Unie vznikla. 11. září 2001 znovu potvrdilo, že to nejdražší, bez čeho se vyspělé společnosti neobejdou, není blahobyt a sociální stabilita, ale bezpečnost. Myšlenka evropské federace se po desetiletích hospodářského boomu vrací ke své podstatě.

Reformní smlouva říká: Evropa, Unie je právnickou osobou. Uzavírá mezinárodní smlouvy, zastupuje členské státy navenek. K fungování její zahraniční politiky je potřeba jednomyslnosti členských států. Šéf evropské diplomacie, která konečně vzniká a které mají národní státy být ku pomoci, bude Unii reprezentovat na jednání Rady bezpečnosti OSN.

Zahraniční politika Unie je postavena na hodnotách demokracie a rovnosti. Její významnou složkou je obranná Unie. Státy budou povinny Unii poskytnout své mírové a obranné síly. Unie se bude účastnit vojenských akcí až po bojové operace v rámci prosazování míru. Základním pilířem obrany Unie je NATO.

Dávno ale víme, že dnešní bezpečnost není bezpečností vojenskou ani bezpečností vnitřní. Klíč k bezpečnosti leží na švech států, mezi vnitřní a vnější bezpečností. Jedině federace, která dovolí spojit vnitřní a vnější bezpečnost, umožní společnou migrační, azylovou, vízovou politiku spolu se sdílením rozsudků trestních i občanských, včetně mimosoudních rozhodnutí, která pomůže sdílet evropskou ochranu svědků, minimální policejní spolupráci a konečné sblížení evropského trestního a občanského práva nakonec bude chránit Evropany účinněji než národní státy. Všechna tato ustanovení jsou obsažena v reformním balíčku.

Stále ale není vyhráno. Evropa, slovy expremiéra Špidly, stojí někde přesně uprostřed. Jsme v období tvrdého boje o politickou moc mezi národními státy a národními politickými lídry a mezi Evropany a evropskými elitami, mezi konfederací a federací. V tomto kole členské státy a jejich politické elity vyhrály. Dovolily totiž profesionálním právníkům vytvořit skvělý obsah nových smluv, který opravdu posunuje kupředu to, co Evropané potřebují: bezpečnost, ekologii, boj s terorismem, imigraci, demografickou situaci. Tedy funkce EU.

Naopak unijní vlajka, hvězdičky, prezident, hymna, ministr zahraničí, to vše je pryč. Podle hesla: nevadí, jen když to bude funkční, co je nám do symbolů. Kdyby to tak bylo, tak by politici národních států s klidem tyto drobnosti ve smlouvě nechali. Jejich křečovitá snaha je tam nenechat bohužel svědčí o opaku.

V mediální politice 21. století nejde skoro o nic víc než o symboly. O televizní záběry, o potřásání rukou, o fotografie před vlajkami. O prezidenty. Tomu rozumí všichni. A to si národní politické elity nedají vzít.

Nedovolí tak Unii, aby její nejsoučasnější obsah – zajištění společné zahraniční a obranné politiky spolu se společným evropským právem – mohl fungovat. Bez symbolů, které pomohou společnému evropskému právnímu vědomí, bez pochopeného a prožitého evropského občanství, bez ztotožnění s evropskou hymnou a vlajkou to lidsky ani mediálně nepůjde. Báječný obsah bude čekat na své naplnění velmi dlouho. Národní státy, které si ponechaly symboly moci, ztížily naplnění snu o společné evropské bezpečnosti. Pojďme k referendu a učiňme je odpovědnými.

Právo, 4.10.2007

Autorka je europoslankyně za SNK ED