I v době stále aktuální koronavirové krize musí EU nadále řešit jednu z dalších výzev - migraci. Obávám se ale, že s jakýmkoliv plánem nařízené solidarity se daleko nedostaneme.

Dosavadní návrhy řešení nefungovaly

Snahy o řešení problémů spojených s migrací a revizi dublinského systému se objevily už za předchozí Junckerovy komise, kdy se Evropa potýkala se silnou migrační krizí. Komise tehdy přišla s nápadem na povinné přerozdělování migrantů mezi členské země na základě kvót, které bylo kvalifikovanou většinou v Radě EU schválené v září roku 2015 a vzbudilo odmítavé reakce zvláště v Česku a dalších zemích Visegrádské čtyřky.

Původní návrh počítal s tím, že během dvou let mělo být mezi státy EU rozděleno 160 000 lidí. Jenomže tento jednorázový plán (pro mě zcela nepřekvapivě) selhal na plné čáře, protože ho na 100 % splnila pouze Malta s povinností přijmout k dalšímu prověření 425 lidí. Nakonec se počet přerozdělovaných migrantů snížil na necelých sto tisíc a relokovat se podařilo jen něco přes 30 tisíc lidí.

Myšlenky povinného přerozdělování příchozích migrantů na základě kvót se ale Komise nevzdala. Ještě v minulém volebním období navrhovala změny v migrační politice, které měly mít mnohem dalekosáhlejší dopady na základě trvalých relokačních mechanismů. V květnu 2016 přišla Komise s návrhem změny dublinského systému (tzv. Dublin IV), který i chtěla protlačit automaticky do trialogu bez nutnosti projednání na plénu europarlamentu.

Tomu se dalo zabránit jedině tak, že by se do 24 hodin sehnaly podpisy minimálně 10 % ze všech europoslanců, tedy 76. Na první pohled zcela nereálného úkolu jsem se ujal a sehnal během 6 hodin hned 88 podpisů, a žádné automatické přijetí se tak nekonalo. Věc se otevřela diskuzi a návrh byl následně během rakouského předsednictví v druhé polovině roku 2018 shozen ze stolu.

Po podpisové akci mi následně řada kolegů vůbec nemohla přijít na jméno, zvláště kolegyně Mussolini.

Nový návrh Komise je realističtější, ale...

Současná Komise vedená Ursulou von der Leyen má k migraci trochu realističtější postoj. Chce opustit ad hoc řešení a vytvořit předvídatelný a spolehlivý systém zvládání migrace, kvůli čemuž přišli s novým návrhem Evropského paktu o migraci a azylu. Ten návrh nemá „přes 1000 stran“, jak se snažil balamunit v médiích pan premiér, který to očividně vůbec neviděl, ač o něm přímo vyjednával v Bruselu, ale jen zhruba 50 a je už dostupný v češtině.

Za sebe musím říct, že v tomto návrhu je řada věcí, které vítám, a je vidět, že se Komise snažila reflektovat pozici Rakouska a zemí V4 – boj proti pašerákům, větší ochrana hranic, zkrácení přijímacího řízení s prověřováním ideálně ještě mimo EU nebo posílení návratové politiky, v které EU selhává. Bohužel má ale také řadu problematických míst.

Ve zbytku článku bych se proto rád zaměřil na nejdůležitější body návrhu podrobněji.

Aktuálně selhává předně návratová politika

V návrhu se připouští, že ačkoliv se podařilo snížit počet příchozích ilegálních migrantů, je zde zmíněno, že přetrvává např. problém s navracením odmítnutých žadatelů o azyl. I přes významné snížení počtu příchozích nelegálních migrantů ve srovnání s krizovým rokem 2015 se totiž stále daří navracet jen třetinu lidí, jak je vidět i na níže uvedeném grafu.

Šedá označuje počet ilegálních přechodů hranice, modrá počty nařízených odchodů do země původu a oranžová ukazuje počet těch, kdo skutečně odešel. (DG Home)

Takový stav samozřejmě není nadále vůbec žádoucí. Lidé musí vědět, že v Evropě je třeba pravidla dodržovat a jejich porušování nebude tolerováno. Komise počítá s tím, že systém umožní v řádu několika měsíců vracet mnohem větší procento migrantů bez nároku na azyl, než je současná přibližně třetina.

Tomu má napomoci i lepší postup při kontrole příchozích migrantů. Plánuje se zavedení předběžného prověření migrantů během pěti dnů. Počáteční procedura bude mít podle návrhu za cíl dotyčného identifikovat a zjistit základní informace, tj. provedení zdravotní a bezpečnostní prohlídky a sejmutí otisků prstů, které by se pak registrovaly v databázi EURODAC. Po ní má následovat další, nejvýše dvanáctitýdenní procedura na hranicích, během níž by mělo být definitivně rozhodnuto o jejich žádosti o azyl.

Návrh Evropské komise má tedy urychlit a zefektivnit rozhodování o azylu a navracení migrantů do místa jejich původu. Počítá se také s větším zapojením Frontexu, který má zajistit lepší ostrahu vnějších hranic. Podle návrhu má také vzniknout nový orgán „unijního koordinátora pro návraty“ se zástupci ze zemí napříč EU.

Problematická „povinná solidarita“

Dosud jsem zmiňoval části návrhu, se kterými není problém souhlasit. Jak už jsem ale zmiňoval, návrh bohužel obsahuje i silně problematické body, které se mohou stát jablkem sváru mezi členskými státy. A podobně jako u návrhů z Junckerovy Komise jde o přerozdělování migrantů. Součástí návrhu je mj. i změna stávajícího rozdělování migrantů podle Dublinské smlouvy. Podle pravidel Dublinu rozhoduje o žádostech o mezinárodní ochranu vždy jen jediná země, a to zpravidla ta, jejíž hranice v rámci EU dotyčný jedinec překročil jako první.

V rámci nového Evropského paktu o migraci azylu navrhovaného Evropskou komisí se počítá s flexibilnější solidaritou mezi státy unie a větším zapojením všem států. Nyní komise ve svém návrhu nabízí, aby si státy mohly vybrat ze dvou možností, což samozřejmě může vypadat jako posun správným směrem. Opak je ale pravdou. Ve skutečnosti může navrhovaná „flexibilní solidarita“ představovat zdroj dalších sporů jednak při schvalování, tak při její realizaci, pokud se návrh podaří schválit.

První možnost by byla taková, že členské státy budou moci běžence přebírat. Pokud přijmou běžence z přetížených zemí, dostanou na každého člověka příspěvek 10 000 eur, případně 12 000 eur za dítě. Vedle toho je státům ještě nabízená alternativa pro případ, že nebudou chtít migranty přijímat. Členské státy by mohly na vlastní náklady zařídit návrat neúspěšných žadatelů o azyl.

Zde však narážíme na problém. Na vrácení zpět mají země osm měsíců (v době krize jen čtyři), jinak si musí dotyčné migranty převzít! Nehledě na to, že toto časové omezení může být velmi netaktické vůči třetím zemím, do nichž mají být migranti navráceni. Třetí země budou moci využít tuto omezenou dobu k vydírání evropských zemí či protahovat proces navrácení tak dlouho, až nebude navrácení migrantů vůbec možné. I tato druhá možnost tedy může de facto znamenat relokaci.

V „krizi“ jsou kvóty opět ve hře

Ještě větší problém tkví v tom, že návrh zároveň připouští, že v případě výjimečného přetížení některé členské země a selhání již zmíněných mechanismů založených na dobrovolnosti by se uplatňovala „povinná solidarita“. Strašně znějící slovní spojení, že? Ano, návrh připouští i povinné přerozdělování migrantů. V krizových situacích má totiž podle návrhu totiž dojít i k tomu, že se členským zemím přijetí části běženců prostě nařídí. EK by podle návrhu mohla připsat členské zemi část z celkového počtu příchozích lidí, přičemž hlavními kritérii by byly počet obyvatel a míra HDP. Kvóty jsou tak zkrátka opět ve hře a jsme na tom samém, jako jsme byli při jednání o Dublinu IV.

Nemůže tedy být pochyb o tom, že shodu na takovém návrhu budou členské země EU hledat jen těžko. Dokonce i sama komisařka pro vnitro Ylva Johanssonová přiznala, že s návrhem Komise „nikdo nebude spokojený“. Přestože návrh o paktu o migraci a azylu obsahuje i řadu pozitivních věcí, osobně považuji povinnou solidaritu za naprostý nesmysl. Takový přístup nepovede k žádnému posunu k lepšímu. Naopak ve své podstatě představuje opakování chyb, které známe z nešťastných návrhů od předchozí Komise, a v neposlední řadě i hrozbu dalšího prohlubování příkopů mezi jednotlivými státy EU. A to je to poslední, co bych si za současné ekonomické a globální situace skutečně přál.

Převzato z blogu s autorovým souhlasem

Autor je europoslanec za KDU-ČSL, místopředseda Výboru pro zaměstnanost a sociální věci a člen Výboru pro rozpočtovou kontrolu Evropského parlamentu