Sjednocování jednotlivých evropských států se ukazuje jako příliš urychlené v porovnání se skutečným vztahem mezi politickými elitami a běžnými občany. Na převážnou část nevládnoucích občanů byl vyvinut tlak administrativního centra z Bruselu, aby začali bez určitého diskusního zapojení s jasnou myslí kývat na souhlas evropské ústavě. Došlo k politickému rozpoložení odpovědných politiků, kteří si zřejmě dostatečně neuvědomili příliš rychlé tempo integrace jako celku. Takové jednání lze nazvat odtržením od reality, konkrétně evropské.

Rozlišil bych proto integraci na tempo byrokratické a čistě občanské. Bruselští, ale i mimobruselští politici mně připomínají starobylé feudály, kteří se pro něco rozhodnou a občané-poddaní by měli dle jejich mínění bez dlouhých okolků baštit, co panstvo politicky naservíruje. Očekávají, že po nasycení představou materiálního blahobytu jim budou občané-poddaní ze srdce oddáni. Ale to se pořádně spletli. Dnes většina lidí chápe, že daní za přílišné tempo integračně-byrokratické a antitempo jednotlivých občanů je nejednotnost, nesouběžnost a hlavně nespasitelnost tempa s antitempem. Harmonizovat vztah je pak důležité v té rovině, že jeden ubere a druhý přidá. Úkolem evropských úředníků tak bude uvedení občana-Evropana do reality integračního procesu až na vesnické úrovni s vysvětlováním historicky podmíněných souvislostí, shrnutě řečeno - vzdělávání kontaktním způsobem.

Otázka zní, co může sblížit evropského feudála s evropským občanem? Odpověď můžeme hledat v duchovně-kulturní dějinné podmíněnosti. Kulturně-duchovní kořeny je třeba hledat ve středověké společnosti, především v tehdejším nadnárodním útvaru s názvem Svatá říše římská. Když odhlédneme od zakladatelů z 10. století, tak se každému z nás vybaví doba největšího rozkvětu, kdy vládl Evropě vladař světoznámého jména, Karel IV. Za jeho panování se tehdejší ještě ne zcela zralé státní celky jednotily už z toho prostého důvodu, že cítily vládu moudrého a pokorného ducha Karlova. Ve své době pojal vládnutí jako službu lidem-poddaným, a to z Boží milosti. Zřejmě i proto, že byl vychováván samotným papežem Klimentem VI. Důsledky takové výchovy jsou známy dodnes. Ne nadarmo jsme si jej zvolili za největšího Čecha.

Pokud se má naplnit vize Spojených států evropských, ke které vyzval již Winston Churchil po skončení druhé světové války, bude třeba časem hledat dalšího Karla IV. , který by se jemu v mnoha ohledech podobal. Cesta „výběrové“ osobnosti bude jistě dlouhá, nikoliv však nemožná. Vždyť i samotný proces integrace je dlouhodobou záležitostí a teprve nedávno se ukázalo, jak je důležité komunikovat s občany EU. Vznik euroinfo center je důkazem, že bez pořádně informovaných občanů se jednotící průběh neobejde, pokud budou chtít bruselští feudálové (v analogické podobě vyšší šlechta) mít pro realizaci své představy podporu i těch nejobyčejnějších lidí.

Bylo by nepochybně zajímavé pro drtivou většinu Evropanů jednou v celoevropském referendu hlasovat pro volbu čelního představitele tak silně nadnárodního celku, jakým Evropská unie bezesporu je. Nejdříve však by měla dozrát unijní debata o završení procesu sjednocování, stanovení počtu dalších členů a tím předestřít občanům, co je vlastně čeká a na co se můžou v budoucnu těšit. Bohužel se byrokraticko-integrační tempo vyvíjí zcela jinak, a to zatím v neprospěch občanů, dočasných poddaných. A jestliže lidé začnou postupně ztrácet víru a naději v evropskou vládní skupinu šlechticů a šlechtičen, tak budou v antitempu pokračovat, aby dali najevo vlastní evropskou nespokojenost s nemoudrými a nepokornými bruselskými feudály.

Možná do té doby, než bude zvolena řádná a moudrá hlava 21. století. Ale to by se musel změnit současný nadnárodní celek na Svatou unii evropskou.