aneb Trojí P evropské politiky

Bože, kéž jsem ministrem! Ministr nemusí nic umět, od toho má tajemníky, jen musí být v té správné partaji. Paní Ursula von der Leyen byla například v německé vládě postupně ministryní rodiny a mládeže, pak práce, pak obrany – jeden by řekl, že by se k té funkci spíš hodil nějaký vysloužilý generál, ale paní von der Leyen zvládne všechno. Dotáhla to až na předsedkyni Evropské komise a i to je pro ni hračkou. Jenže pak šlápla do… řekněme že do bláta. Propověděla cosi o evropském životním způsobu, snad dokonce v kladném smyslu… no, to si dala. Kdo hubu měl a mysli spravedlivé byl, zle se o paní von der Leyen otíral, o pravicovém extremismu zlobně hovořil. I kdyby si někdo něco takového myslel, nesluší se evropský životní způsob chválit! Indický nebo promězamě filipínský, no prosím; ale evropský… fuj, fuj!

Opusťme však onu všestranně použitelnou dámu a položme si několik otázek. Byla řeč o pravicovém extremismu: co jest, střídmě a nevzrušeně vzato, pravicovost? Čím se liší od svého protipólu, levicovosti? To by bylo téma pro obsáhlejší studii, v krátkosti je však lze shrnout do poznatku: levicové je úsilí svěřit občana – je-li ještě hoden toho titulu – do všeobjímající péče státu. Jeho vyjádřením je socialismus, doveden do extrému komunismus. Prosím, každému dle jeho gusta; je dostatek lidí, jimž spočinutí ve státní péči vyhovuje. Ledaže jsou i tací, jimž nevyhovuje a nemělo by jim být vnucováno. Pravicovost pak není o mnoho víc než vědomí svobodného občana, že v naprosté většině případů se dokáže postarat o sebe sám; a kde pocítí potřebu pomoci, přihlásí se o ni také sám. Logický závěr toho jest, že pravicovost extrémní být nemůže; je laškovná představa, že by se někdo sám o sebe extrémně postaral.

Teď ještě… jak je tomu s tím evropským životním způsobem, co oponentům paní von der Leyen nechce jít pod nos? Nuže, Evropa je podstatná, ale přece jen výseč z širší, obtížně vymezitelné oblasti: Západu. Takto postavena, otázka zní - existuje životní způsob nazvatelný západním? O tom netřeba vést dlouhé debaty; jistěže existuje, sejmeme-li brýle ideologického mámení z nosův svých. A nejen to: Západ už stačil ovlivnit životní způsoby po celém povrchu zemském, bohužel jen po materiální stránce; jeho duchovní hodnoty jsou zjevně nepřenosné. Jakž i vidíme: kdekoli došlo k pokusům přenést je, odkud nevzešly, byl z toho v lepším případě paskvil, v horším nenávistné protivnictví, jak jím vynikají všelijaké Talibány a Islámské státy. Co naděláme, měli jsme si dřív všimnout že islám, učení výbojně sebejisté, je lepší nechat na pokoji, dá-li se. Nedá-li se, nepodlézat, nenabízet ústupky a kompromisy, beztak je to starého kozla platné, jak by mohl zjistit každý, kdo se jen zběžně prolistuje koránem.

Nedosti na tom, chová Západ… no, ne snad rovnou nepřátele, jen značně obtížné rušitele svého životního způsobu ve vlastním středu. Intelektuální nabadatele – intelekt a rozum mohou být dvě různé věci – vždy připravené dobře poradit, třebaže se ještě nestalo, aby se svými radami nepadli na nos. Politiky nabízející k řešení současných problémů recepty z dob reformátorů s navoskovanými kníry, neochotné připustit, že se svět od těch časů přece jen drobátko připozměnil. Pakli by je kdo upozornil, že jsou zde jakási naléhavá, avšak neřešená témata – a že jich je – obdrží nálepku populisty, rasisty, popřípadě pravicového extremisty jako neblahá paní von der Leyen.

Evropská politika trpí vleklou nemocí, jejímiž symptomy jsou tři P: povrchnost, pokrytectví, pasivita. Co by se proti ní dalo podniknout… užít svého občanského hlasu, dokud ještě něco platí, a zamezit vzniku témat ne-li zapovězených, alespoň takových, o nichž je nevhodno se zmiňovat, a když už, přibarvit si je do růžova. Která témata to jsou, netřeba dalekosáhle dovozovat, známe je všichni: zahlcování planety dalšími a dalšími miliardami lidských bytostí, k tomu vesměs v zemích, které si to mohou nejméně dovolit. Když od roku 1900 do dneška nastoupal počet řečených bytostí na bezmála pětinásobek, nějaký účinek to mít musí, krom jiného i na světové klima, co je kolem něj tolik nářků. I zanechme povrchností.

Až do poloviny minulého století se svět přímo či nepřímo nalézal pod správou bílého muže. No, neštěťme se hned, nebyl to tak špatný správce, určitě lepší, než co ve většině případů přišlo po něm. Jenomže je dnes žinantní to připomínat, k vlastním kvalitám se přiznat. I zanechme pokrytectví.

Stalo se příkazem dneška ustupovat z pozic, v prospěch – často i v neprospěch – jiných, méně organizátorským duchem nadaných je vyklízet, za svůj vlastní úspěch si kajícnický popel na hlavy sypat. Je to možná pohodlné, takhle se vyvléct ze zodpovědnosti, na následky nehledě. Budoucnost však vystaví účet… ostatně jaká budoucnost, účet už leží na stole. I zanechme pasivity.

A teď se do mě můžete pustit, věční majitelé pravdy. Nazvěte mě zpátečníkem, fašizujícím pravičákem nebo čímkoli jiným je libo. Byl jsem už rozkladným buržoazním elementem, kontrarevolucionářem, zaprodancem západních kapitalistů a imperialistů, nějak unesu i tuto psí hlavu.

Hannover, 21. září 2019