Situace, kterou Rusko v posledních týdnech nastolilo v Gruzii – postupné, dlouhodobě připravované a pečlivě kalkulované oslabování gruzínské teritoriální integrity, které vyústilo v uznání separatistických provincií ruským prezidentem a v okupaci téměř poloviny gruzínského území ruskou armádou – je ruskou nabídkou Západu na rozdělení sfér vlivu v duchu nejhorších tradic reálpolitiky, která donedávna dominovala v Evropě.

Ne nadarmo označil prezident Putin před třemi lety rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu 20. století. Nešlo o nostalgii po minulosti, jak si mnozí mysleli, nýbrž o program pro budoucnost. Uvědomme si však, co přesně úsilí o obnovení takového mocenského postavení Moskvy znamená: nejde jen o bývalé sovětské republiky Gruzii, Moldávii či Ukrajinu či o tři pobaltské státy, které dnes jsou součástí EU. Putinova doktrína si nárokuje ve svých důsledcích obnovení vlivu na bývalé středoevropské satelity Moskvy, s hranicemi impéria na Šumavě. A v neposlední řadě jde i o formu budoucích vztahů Ruska se Západem a zejména s Evropou.

Skončila bezstarostná party, kterou si Evropa užívala od pádu železné opony. Odpovíme-li dnes na ruský postup na Kavkaze pouze verbálními protesty, znamená to, že jsme jejich nabídku na utvoření nových poměrů v Evropě přijali. Prezident Medveděv vzkázal Evropě, že “… vše bude v pořádku, udrží-li se strategické vztahy, což je v zájmu jak Ruska, tak Evropy.“

Jestliže akceptujeme představu Moskvy o tom, jak má vypadat strategické partnerství s Evropou, můžeme být za několik měsíců konfrontováni konfliktem, který se nás bude týkat ještě bezprostředněji. Vzpomeňme na zimní pokusy Moskvy ovlivňovat situaci na Ukrajině, přítomnost ruské flotily na Krymu, kde žije silná ruská menšina, „mírové“ jednotky v Podněstří či neexistenci uznané estonsko-ruské hranice, která je dnes vnější hranicí EU. Obnovení sfér vlivu by vedlo k podkopání prostředí stability, právního státu a důvěry v demokracii v celé Evropě – pilířů, v nichž je evropský integrační proces ukotven po desetiletí.

Lídři EU, kteří se 1. září setkají v Bruselu, toto nesmí dopustit. Namísto verbálních protestů je třeba dát Rusku jasně najevo, že vytváření sfér vlivu je v Evropě 21. století nepřijatelné, a postavit ho před jednoznačnou volbu jeho budoucích vztahů k Unii: nedodrží-li závazky převzaté podpisem dohody z 13. srpna a nestáhne-li veškeré své ozbrojené jednotky z gruzínského území na pozice ze 7. srpna, EU je připravena omezit svou spolupráci s Moskvou, především zmrazit jednání o nové smlouvě a pozastavit aplikaci dohody o usnadnění vízového styku. Rusko by také mělo akceptovat silnou mírotvornou misi EU pro zajištění dohledu nad dodržováním dohod vyjednaných francouzským předsednictvím a práv menšin žijících na gruzínském území. Ta by nahradila ruské jednotky jejíchž mírový mandát je posledními událostmi zcela zdiskreditovaný.

Těžiště zářijového summitu by však mělo směřovat k tomu aby Evropská unie přestala být pro Moskvu papírovým tygrem, jehož slova není třeba brát vážně. Naši lídři by měli deklarovat vůli co nejrychleji odstranit nejpalčivější mezery systémově oslabující jednotu a akceschopnost Unie a dohodnout se na urychleném uvedení těch elementů Lisabonské smlouvy do praxe, které zlepšují fungování společné zahraniční politiky, zřizují společnou energetickou politiku a posilují obrannou spolupráci mezi členskými státy, včetně vůle prakticky naplnit klauzuli o solidaritě členských států v případě napadení jednoho z nich.

Prezident Medveděv se v den, kdy podepsal uznání nezávislosti Abcházie a Jižní Oseti, vyjádřil jasně: „Chce-li Západ zachovat dobré vztahy s Ruskem, bude muset pochopit naše rozhodnutí“. Teď je na lídrech Evropské unie, aby dali ruskému prezidentovi jednoznačně najevo, že nabídku na nové rozdělení kontinentu nepřijmeme.

FAZ, 29.08.2008, č.202

Autor, poslanec Evropského parlamentu, je bývalým ministrem zahraničních věcí České republiky