Proč teď všude v Evropě slyšíme z úst politiků a bruselských komisařů tolik rekriminací, útoků a hrozeb na adresu Anglie, jejíž vláda chtěla souhlasit s vytvořením fiskální unie eurozóny, a to i v rámci institucí EU, jen výměnou za ujištění, že bez jejího souhlasu nebudou zavedeny žádné bankovní regulace? Samozřejmě, že mají Angličané obavy z Tobinovy transakční daně, která by poškodila City (milion zaměstnaců, 4 % HDP), nemluvě o tom, že by vyhnala mnoho služeb i z evropského bankovnictví. V unii to ostatně není poprvé, že si někdo něco vymínil, nejslavnější jsou francouzské blokace každého pokusu reformovat společnou zemědělskou politiku. A není ani pochyb, že nediplomatické výroky hraničící s francouzskou anglofobií může hrdý Albion nakonec z unie vyštvat, podobně jako Merkozyho odmítnutí kompromisu přinutilo britského premiéra vytáhnout veto. A to jsou přitom Britové absolutními zastánci společného trhu, přestože po léta marně bojují například o likvidaci překážek ve sféře realitních a pojišťovacích služeb.

Možná to za všechny řekl s kouzlem nechtěného šéfkomisař Barroso: "Mí Evropané s našim způsobem vládnutí souhlasí." A jaký je to způsob, už vysvětlil mnohokrát současný francouzský prezident: řízená ekonomie, místo anglického zvyku nechat se řídit trhy. V současné krizi ale takový fundamentalismus nezní příliš věrohodně, když každý, teď už pátý, nesmělý posun k fiskální unii je vlastně dotlačen trhy. Nedivme se, že v tak napjaté situaci jsou europolitici na pokraji hysterie. Co když je za bezesných nocí přepadají nepříjemná tušení, že mají ostrované pravdu? Celý svět dnes čte anglicky, a tak jsou i anglické výhrady i důvody známé, to jen v unijní politice na ně nesmí být brán ohled. Asymetrie běžného účtu v jednotné měně mezi jihem a severem je tak ohromná, že vyžaduje masivní vyrovnávací převod financí. To lze činit různě, ale všechny momentální pokusy o staronovou maastrichtskou disciplínu státních rozpočtů tenhle problém vůbec neřeší. Snaží se (chudáci Němci!) naopak takové nepříjemnosti za každou cenu vyhnout, a tak se lze oprávněně obávat, že se eurozóna nakonec rozpadne.

A anglická politická krajina po unijním "non" kompromisu? Jak se dalo předpokládat. Výmluvná byla parlamentní nepřítomnost šéfa liberálů, Nicka Clegga, když Cameron vysvětloval své důvody k vetu. Chmurná BBC a poslední zbytky levicových eurofilů ještě tu a tam straší izolací uprostřed Atlantiku, ale lidé se tomu smějí. Každý s minimální ekonomickou gramotností vidí, že - navzdory bankovní krizi a nadcházející recesi - cena vládních dluhopisů neroste. A ty negramotné to buď nezajímá, nebo jsou proti unii z historických důvodů – anglické instituce fungují a zlo, jak známo už od Napoleona, přichází z kontinentu. Proti přijetí eura je dnes téměř sto procent obyvatel, s Cameronovým vetem souhlasí 62 % a referendum o unii si přeje 66 %. A vládní koalice? Pro euroliberály by nové volby znamenaly Euroggedon. A proto se koaliční smlouvy (do 2015) dodržovat musí.

Politické dilema kompromisního Camerona bylo opravdu děsivé. Odpůrce integrace EU souhlasí s integrací eurozóny, protože pád eura by poškodil i Británii. Bojoval za záruky svobodného společného trhu a i když euroskeptiky potěšil, stal se stejně neslavným hrdinou jako před ním řecký premiér Papandreou. Dostal se do pasti mezi vlastním slibem předem prohraného referenda a Sarkozyho snahou zbavit se nenáviděného anglického laissez faire.

E15, 14.12.2011