Skutečné oběti hladomoru a válek neutíkají do Evropy. Nemohou si to ani dovolit, většina z nich si za celý život na „cestovné“ vyžadované mafiemi nevydělala.

Většina z nich neví, co je mobilní telefon a neuměla by jej použít, i kdyby jim ho někdo daroval. Neměli by ani komu zavolat. Ve svých kruzích se s něčím takovým nesetkávají a z moderních vymožeností poznali hlavně samopaly vojáků, kteří je vyhnali z jejich domova, nebo kamiony, které do uprchlického tábora přivezly pár pytlů rýže a mouky. Chtějí přežít. Chtějí, aby jejich děti nebyly znásilněny, zmrzačeny nebo zabity vojáky válčících režimů a aby neumíraly hladem.

Ti skutečně potřební nikdy nebyli centrem pozornosti, byli bezpečně daleko a nedožadovali se svých „práv“ a svých “nároků”, i když to bylo jen právo na život, které jim rozhodně patří. Byli a jsou vděčni za bezpečí, za své životy a za životy svých rodin. V minulosti jsme o nich často neslyšeli, pokud nedošlo k nějaké další přírodní katastrofě nebo dalším válečným zvěrstvům, dalšímu zločinu proti lidskosti.

Dnes o nich slyšíme ještě méně, protože prostor pro „humanitární témata“ zaplňují ti, kdo se vyloďují na jihu Itálie a Řecka a postupují dále na Německo a zbytek západní Evropy.

Ti, jak jsem již jednou napsal, nepřipomínají uprchlíky trpící místními válkami anebo hladem. Připomínají spíše klienty cestovní kanceláře, kteří si hlasitě stěžují na její služby a na neochotu dát jim to, co - jak sami věří - zaplatili a nedostali. Hlasitě se hlásí o svá „práva“ a „nároky“ a chtějí si vybírat, kdo jim poskytne ochranu a pomoc ve formě asylu. Neprojevují vděčnost, projevují nespokojenost. Do uprchlických táborů v blízkosti jejich původních domovů nejdou, to je pro ně nedůstojné a jen málokterý z nich to skutečně potřebuje. Jejich náboženští spoluvěřící je nechtějí, bohaté muslimské země Blízkého východu uprchlíky nepotřebují a nepřijímají. S jinými souvěrci se navzájem nesnášejí a někdy i vraždí. Válčí spolu dlouho a v celé oblasti Afriky a Blízkého východu.

Brzy je začneme ve velkém přijímat i u nás. Prý musíme - chceme zůstat v hlavním proudu a Západ se na nás již mračí. Mohli by nám vzít dotace, říkají. To je skutečně nový argument, který dokazuje, že dotace nejsou tím, co nám Brusel říkal, nejsou ani pomocí, ani vyrovnáváním rozdílů. Když jde do tuhého a opadne kamufláž, ukáže se, že jsou politickým nástrojem, dokonce politickou zbraní.

My se ale staráme o lidi, kteří, řečeno symbolicky, „mají na vlak“, „umí číst jízdní řády“ a vědí, co mají vyžadovat, až se dopraví do své zvolené destinace. Naše starost nepomáhá těm, kdo pomoc potřebují. Slouží jen k tomu, aby někdo zakryl svou dlouholetou nečinnost a dlouholeté ignorování stavu, který se během let změnil z problému na katastrofu. Jiným slouží jako další důkaz jejich „morální převahy“ nad „xenofoby“, „rasisty“ a „fašisty“. Pro další jsou zdrojem zisku. Nikdy v dějinách nebylo katastrofy nebo války, na které by někdo nevydělal. To není ideologické prohlášení, nepatřím k těm, kdo viní kapitalismus nebo USA za vše špatné, co se kdy stalo. Je to jen prostý fakt – a i v tomto případě kdosi vydělává, vydělávají ilegální „cestovní kanceláře“ a stovky organizací - od těch, které jsou v byznysu „humanity“ již dlouho, až po ty, které dnes rychle vznikají, protože se chtějí napojit, ještě než penězovody vyschnou.

Nebudeme problém řešit, budeme jej „přerozdělovat“ a šířit i tam, kde dosud nedorostl dimenzí katastrofy. Nebudeme to dělat jako nouzové řešení pro dobu, než skutečné řešení začne působit, my to skutečné řešení ani nezačneme hledat. Budeme přerozdělovat, vytváříme „trvalý proces povinného přerozdělování“ a z EU se již ozývají hrozby těm zemím, které „nespolupracují“. Že ta spolupráce nepřinese nic dobrého nikomu, je jedno – konec konců podobný přístup jsme zažili již mnohokrát a vždy to „pachatelům dobra“ vyšlo, a tak se spoléhají na to, že to vyjde i tentokrát.
Jenže tentokrát se myslím pletou. Ta vynucená „jednota“ se již začala drolit a čím déle bude zavírání očí před problémy trvat, tím bude proces desintegrace rychlejší a silnější.

EU se stává nástrojem některých velkých evropských vlád a otevřeným nepřítelem evropských národů.

Nejsem proti pomoci potřebným. Naopak, věřím, že pomoc potřebují a měli by ji dostat – a to v dostatečném množství a kvalitních pomocných programech. Bohužel na ni zbude stále méně, o to méně, kolik peněz utratíme na pomoc nepotřebným a těm, kdo na „humanitě“ vlád, které řešit problémy neumí a nechtějí, vydělávají – stovkám pochybných neziskovek, neschopným politikům a všem těm mafiánským „cestovním kancelářím“, které k nám své klienty dopravují.

Pomáhejme těm trpícím a hladovým, pomáhejme jim tam, kde žijí a kde drtivá většina z nich zůstává a bude zůstávat. Těm, které válka skutečně z jejich domovů vyhnala a kteří nemají kam jít a na koho se obrátit, pomáhejme i zde, tak, jak to naše možnosti dovolují.

A donuťme naše politiky, aby omezené prostředky, které na pomoc potřebným můžeme vynaložit a chceme a budeme vynakládat, směřovaly tam, kde opravdu pomohou.

Těm jediným, kteří na naši pomoc mají morální nárok.