2. Uprchlická patálie: s čím se utkáváme

Upustivše rohy, úsilno za ocas chvátati (staročeské přísloví)

Uvědomme si, prosím, s kým máme v té uprchlické patálii co dělat. S běženci, ať ekonomickými či politickými, až na druhém místě; náš nejmocnější a nejzáludnější protivník jsou převaděčské gangy. Zatím jim ustupujeme, podřizujeme se jejich pravidlům, vycházíme jim vstříc. Skvěle organizovaný převaděčský průmysl jen běžence dopraví na dohled od německých či švédských hranic, a orgánové státu je pak už sami svědomitě a přičinlivě přejímají, rozmisťují, o další dopravu a veškeré zaopatření se jim starají... nechceme-li se dočkat šeredných konců, musí se něco změnit. Z vlastního příkladu si dovolím naznačit co.

Sám jsem se před dlouhými lety chystal na nezákonné opuštění republiky, jak se tomu tenkrát říkalo; i přemýšlel jsem, které osobní doklady s sebou mám vzít, abych se tam na té druhé straně měl čím prokázat. Nakonec jsem nevzal žádný, protože to nešlo. Kdyby mi hraniční kontrola vyštrachala z rance křestní list nebo maturitní vysvědčení, hned by z toho usoudila na můj zrádný úmysl a hnala mě zpátky, přičemž bych mohl být rád, kdyby jen domů a ne do kriminálu. Když jsem se pak hlásil o práci v dolnosaském geologickém úřadě, neměl jsem v kapse nic než výjezdní doložku (pakli mladší čtenář ještě ví, co to bylo), což ovšem za doklad odborné kvalifikace nepostačovalo. „No dobře, Herr Frybort,“ řekli mi na osobním oddělení řečeného úřadu, „až ty papíry budete mít, přijďte nám je ukázat.“ Taková ještě v Němcích panovala důvěra v dané slovo! Už nepanuje, a není divu.

V dnešním uprchlickém kšeftu probíhá ten proces obráceně. Převaděčské gangy hned po zkasírování příslušných tisíců a desetitisíců zabaví migrantovi všechny doklady do posledního, ať se z toho tam na té druhé straně vylže, jak dovede. Co mu naopak ponechají, je mobilní telefon, a dobře vědí proč. Jakmile zákazník projde registračním střediskem - pakli je ovšem neobejde po poli - volá svým příbuzným a kamarádům: „Dokázal jsem to! Už jsem tady, v Německu!“ Spolu s informací o výši kapesného – v přepočtu na úpadkovou měnu zbědované vlasti z toho vycházejí báchorečné sumy – je to mohutný stimul k napodobení. Znám údaj, dle nějž jeden úspěšný uprchlík za sebou přitáhne deset dalších; nevím, třeba je to přehnané číslo. Ale kdyby napodobitelé měli být jen čtyři, už to je víc, než si hostitelská země může dovolit, nemá-li přestat být sama sebou. Bylo by urgentně třeba ten poměr obrátit. Tak, aby uprchlík, zklamaný ve svých nadějích, telefonoval: „Nelezte sem, kamarádi! Není to takový ráj, jak nám namlouvali ti převaděčští podvodníci! Je tady zima a divné jídlo, kdoví, jestli v něm není něco vepřového, přecpané ubytovny, ani si není kam rozložit modlitební kobereček, a místo peněz jen nějaké poukázky, k tomu drzé ženské, a kdybys jim chtěl nějakou vrazit, hned je z toho aféra...“ Lze se nadít, že takovým způsobem by zájemců o blažený život v zemi nevěřících podstatně ubylo.

Což nakonec není tak úplně nemožné. Pakli mě zdání nemýlí, v dosud jednolité politicko-mediálně-intelektuální frontě zastánců neomezeného přistěhovalectví se začínají objevovat trhliny. Sama kancléřka paní Merkelová po dlouhém trucování a s přihlédnutím k strmému poklesu své popularity přivolila k opatřením majícím za úkol vnést nějaký pořádek do toho uprchlického blázince. Oddělit zrno od plev, přičemž plevami jsou míněny davy táhnoucí zejména z Balkánu za lepším živobytím, kdežto zrno představují lidé prchající z válečných zón Sýrie a Iráku. Ani žádosti o azyl už nemají být přijímány pouze na základě ústní výpovědi; to se ví, to je pak kdekdo Syřan prchající před násilnostmi – lze si vybrat – assadovké diktatury nebo Islámského státu, jehož doklady se nedopatřením ztratily. Což ale nemusí být velký problém, stačil se už vytvořit zdatný falšovatelský průmysl a ten za příslušný peníz ochotně vydá nejen syrský pas, ale i vysokoškolský diplom kteréhokoli oboru a university. Také o zpřísnění podmínek pro tzv. zcelování rodin je uvažováno, jinak řečeno o omezení možnosti, že za jedním uprchlíkem dodatečně přitáhne celé rozvětvené příbuzenstvo, jak je v krajích zahrady Alláhovy rozuměno pojmu „rodina“. A jsou dokonce slyšet řeči, že dle zákona mají na azyl nárok jen osoby pronásledované pro své přesvědčení, což uprchlíci z válečných zón nejsou; těm náleží pouze přechodný útulek na dobu, než utichnou zbraně, pak se mají vrátit domů.

Co ze všech těch úvah a návrhů nakonec bude, suď Bůh. Sám bych byl spíš skeptický. Ono už dnes není Německo ta čistá, bezpečná, vzorně spořádaná země, do jaké jsem kdysi se svou rodinou připrchl; a nedoufal bych, že svinčíku, rámusu a jiných našemu západnímu žaludku nestravitelných jevů dalším vývojem ubude, spíš naopak. S tím se bohužel už asi nedá nic dělat, ať se paní Merkelová se svými politickými partnety i odpůrci dohodne na čemkoliv. Pohádka o nažraném vlčkovi a nedotčené kozičce zůstává ještě nedovyprávěná, už se ale můžeme nadít, jak dopadne: právě naopak, jaký bývá osud všech šlechtně míněných, ale nedomyšlených pohádek - kozička evropského civilizačního způsobu ohlodaná na kost a islámský vlček pořád stejně hladový a při chuti. Rohy té patálie nám zásluhou šlechetně teoretizujících krasoduchů a ke své hlouposti se přiznat neochotných politiků vyklouzly z rukou už nenávratně. Zbývá tedy za ocas chvátati, pakli vůbec něco zbývá. Jestli ano: co?

Nechci být přehnaně optimistický, nicméně jsou zde při všem maléru určité příznivé momenty. Předně: ne všechny evropské národy si daly tak ochotně navléknout multikulturní chomout jako Němci a Švédové (proč právě tato dvě etnika, o tom si můžeme porozprávět jindy). Zbytek Evropy je v tom ohledu zdrženlivější, přihlížeje v první řadě k vlastnímu zájmu, až poté k zájmům nezvaných hostí. Situace ještě zcela nedozrála, ale bezpochyby dozraje; pak snad bude možno uspořádat konferenci zástupců těch zemí, kde pud sebezáchovy převládl nad příkazy krasoduchů. Zadruhé: politikové, věrni své zásadě s ničím radši moc nehejbat, nejsou nakloněni debatám o uprchlickém problému, a když už, pokud možno jej zamést pod koberec; lid obecný však vidí co vidí a je čím dál naštvanější. Demokracie zatím zrušena nebyla - třebaže snahy osekat ji do příhodného tvaru jsou nepřehlédnutelné – a příští rok nabízí sbírku zajímavých voleb, v nichž, jak vše naznačuje, znamenitě nakynou všelijací populisté. Pak, lze se nadít, přehodí kormidlo do tohoto doposud opovrhovaného směru i přeopatrní politikové, aby je nepředběhli ti z konkurenčních partají. I může, než se rok s rokem sejde, vypadat politická krajina podstatně jinak, než jak se jeví nyní.

Bude-li to stačit k zásadnímu obratu ve věci zachování evropsko-západní identity, je obtížno předpovědět. V žádném případě nepomohou řešeníčka polovičatá ve smyslu pohádek o nažraném vlčku a zdravé kozičce; Evropa bude muset ukázat, že její tolerance má svou hranici. Syrští a jiní křesťané se do ní vejdou, i když ne bez potíží; ono je evropské prostředí přece jen dost jiné, než na jaké jsou zvyklí. Ale to je údělem každého exulanta. Snad se do ní jakž takž vejdou i příchozí z nejčernější Afriky, třebaže vlastní příčina maléru, katastrofální přelidňování právě nejbědnějších zemí planety, tím odstraněna není. To však už je také konec. Islám, ideologie rozkladná, panovačná, netýkavá, ničivá a dobyvačná, přitom myšlenkově ustrnulá v raném středověku... lze-li tomu zabránit, pak raději ne. Řádění Islámského státu, al-Kaidy, an-Nusry a jiných toho druhu spolků není vybočením z jinak mírumilovného islámu, jak nám je namlouváno, nýbrž jeho doslovným naplněním; kdo nevěří, opakuji znovu, nechť si polistuje v koránu. Doslovně pojímaný islám už stačil, asi už nenávratně, rozvrátit Sýrii, Irák, Afghánistán, jiné země muslimského pásu mají na krajíčku... a teď z nich uprchlíci, neměnně přesvědčení o své nadřazenosti a poslání býti lidstvu světlem, míří k nám do Evropy pokračovat v tom, co je vyhnalo z domovů... ne a ne. Odřekněte se své zkázonosné víry, staňte se křesťany, budhisty, ateisty nebo čím chcete, pak spolu můžeme mluvit. Do té doby zůstaňte, kde jste, inšalláh.

Sobecké? To se ví, že sobecké. Jest přirozeností lidskou dbát nejprve zachování vlastní existence, pak teprve tahat z kaše jiné, nota bene z kaše vlastní rukou umíchané. Jsou snad povahy svaté, připravené zachránit bližního i za cenu své zhouby; prosím, nechť tak učiní. Ale jen sami pro sebe, nás hříšné ať do toho netahají.

Hannover, 10. listopadu 2015