Dostupné, adekvátní a kvalitní bydlení se stává stále důležitějším fenoménem vyjadřujícím individuální potřeby, možnosti a názory každého z nás. Pokud chceme spoléhat na pomocnou ruku Společenství, musíme si uvědomit, že Evropská unie ani její instituce nemají přímou kompetenci v oblasti bytové politiky. Nicméně posilování sociální a ekonomické soudružnosti je formulované jako jeden z hlavních cílů Maastrichtské smlouvy. Jeho realizace je pak naplňována regionální politikou Unie a je výrazně spojena s reakcí na potřebu dostatečného množství cenově dostupných bytů, na problém bezdomovectví, revitalizací městských částí a brownfields.

Jedním z významných témat, která bychom proto měli v Evropském parlamentu diskutovat, je otázka, kde leží hranice kompetencí a odpovědnosti Evropské unie v oblasti bytové politiky a co v tomto kontextu znamená subsidiarita. Měli bychom se také zamyslet nad tím, kam napřeme své síly.

Podle mého názoru máme dvě možnosti. Buď se vydáme cestou prosazování občanského ‚evropského‘ práva na bydlení, které však s ohledem na rozdílnou situaci v jednotlivých státech, regionech a obcích a naše omezené kompetence bude vždy velmi vágní. V tomto případě riskujeme, že vzbudíme u občanů očekávání, které nebudeme schopni naplnit a ztratíme tak na důvěryhodnosti.

Druhá možnost je vydat se při řešení bytových problémů cestou podpory obcí, měst a regionů, a to tím, že z podpory bydlení a revitalizace sídlišť uděláme jednu z priorit. Samosprávám v rámci strukturálních fondů pak zajistíme odpovídající podmínky a prostředky a nebudeme je příliš omezovat v rozhodování, jak mají bytové problémy na svém území řešit. Teprve pak občané pocítí na vlastní kůži přínos Evropské unie.

Osobně jsem přesvědčen, že bychom měli jít tou druhou cestou.

V Bruselu 10. května 2007

poslanec Evropského parlamentu