Příští rok bude NATO slavit šedesátku. Není sice ještě zralé na penzi, avšak také ne to, co kdysi bývalo. Severoatlantický pakt je i nadále poměrně dobře vyzbrojený vojenský spolek, ale čím východněji od Washingtonu, tím větší (bezpečnostní) mezera zeje mezi smlouvou a skutečností. Pro některé členy, třeba pro baltické státy, je obranná linie NATO postavená převážně z konferenčních stolů. Také urychlení přijetí Gruzie a Ukrajiny na NATO by pouze zpomalilo jejich skluz do sféry ruského vlivu.
K deziluzím posledních dvou desetiletí patří zjištění, že se (oproti optimistickým očekáváním) demokratický společenský model nerozšíří po celém světě; dokonce bude mít značné potíže obstát proti dravým rivalům, jako jsou Rusko a Čína. Ukrajina a Gruzie leží právě tam, kde se pozápadňování světa zastavilo, tam kde vzniká nová hranice mezi systémy. Moskva ji chce vykolíkovat co nejdále na jih a na západ, Washington právě naopak. Tlak a protitlak tak vytyčují nové pomezí; v Gruzii natvrdo, na Ukrajině spíše zákulisní formou.
Západoevropané mají se životem na pomezí bohaté zkušenosti, globální ochlazování jim neušlo a chystají se opět pár desetiletí přezimovat. Ale mnohé se přece jenom změnilo. Německo od svého sjednocení pomalu ale jistě vrůstá do své tradiční centrální pozice. Přesto, že je nejmocnějším evropským státem, nemá ani sílu, ani vůli novou hranici spouvytvářet. Navíc se zbavilo nepohodlné role frontového státu a může operovat podstatně svobodněji. Poloha, velikost a zájmy Německu diktují přátelství s Amerikou, ale hlavně soulad s Ruskem. Gruzie a Ukrajina se proto mohou stoprocentně spolehnout (pouze) na energickou rétorickou podporu Berlína. Šokovat nás to nemůže. Z dějepisu víme, že ať se již Německo a Rusko shodnou nebo neshodnou, pro země, které leží mezi nimi, to není nikdy snadné. Díky bohu jsme tentokrát na té lepší straně rozděleného světa a je dobře, že Berlín a Moskva budují most německo-ruské spolupráce. Nejenom my, ale i Poláci, Slováci a další národy zjistí, že v jeho stína pšenka moc bujně nepokvete a že pod ním mnohdy bude nepříjemně protahovat. Poloha, velikost a zájmy nám diktují soulad s Německem, ale hlavně co nejužší přátelství s Amerikou.
psáno pro Týden
Autor je ředitel Mezinárodního institut pro politiku a hospodářství, Hamburk