1. Nejde o „prezidenta EU", ale o předsedu Evropské rady (ER), tedy instituce, která sdružuje šéfy vlád zemí EU a předsedu Evropské komise. Jeho hlavním úkolem bude řídit práci ER. Vnášet do ní více kontinuity (než doposud, kdy ER předsedal každých 6 měsíců jiný premiér). A napomáhat tomu, aby se šéfové vlád dokázali dohodnout (lépe než to doposud dělali dosavadní předsedové ER, kteří se věnovali hlavně svým domácím problémům). Ale také EU reprezentovat: dovnitř, vůči občanům a národním politickým reprezentacím; a navenek, vůči zbytku světa.

Výraz „ministryně zahraničních věcí EU" sedí lépe, ale připomeňme, že oficiálně jde o „vysokou představitelku EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku". I v jejím případě půjde především o utváření konsensu mezi 27 ministry zahraničních věcí členských států.

2. Způsob, jakým byly osobnosti pro tyto dvě nové funkce vybrány, je promarněnou šancí, jak EU přiblížit občanům. ER mohla při volbě svého předsedy postupovat transparentně a politicky srozumitelně. Měla jasně definovat podmínky kandidatury, vyžadovat od kandidátů, aby se o své zvolení aktivně přihlásili, a zvolit je na základě veřejného slyšení, kde by každý prezentoval svůj politický program. Neučinila tak a švédské předsednictví v tomto bodě naprosto selhalo.

3. Pokud jde o roli „tvůrců konsensu", jsou oba kandidáti nejspíše dobrou volbou. Zejména Herman Van Rompuy na belgické politické scéně dokázal, že právě toto je jeho parketa. Zná dnešní členy ER, s nikým z nich nemá nevyřízené účty či konfliktní vztahy. A z jeho dosavadní kariéry neplyne, že by byl slabochem, který by se sebou nechal snadno manipulovat.

Co se týče Catherine Ashtonové, otazníků je více, vzhledem k její relativní nezkušenosti. A zejména při pohledu ze střední Evropy jí na důvěryhodnosti nepřidá její mládežnické „mírové" angažmá.

4. Naopak z hlediska reprezentace EU je tato volba spíše problematická. Neznámé tváře, které a priori nepůsobí zrovna dvakrát charismatickým dojmem... Pokud budou Van Rompuy a Ashtonová chtít i v této části své práce zabodovat, mají před sebou hodně práce. Jedinou výhodou jim může být to, že jsou nepopsaným listem a nikdo jim a priori nevyčítá exhibicionismus či aroganci...

5. Ve věci zahraničněpolitické orientace EU stojí za zmínku fakt, že volba těchto dvou osobností potvrzuje a upevňuje převahu proatlantické orientace. Což je pro střední Evropu jen dobře.

6. Je škoda, že česká vláda (a celá politická reprezentace) byla v této záležitosti pasivní. Opět jsme potvrdili (jako drtivá většina středoevropských zemí) svou pověst šedivého, konformisticky uvažujícího státu bez invence, bez jasné představy o svých zájmech a o politické strategii jejich prosazování.

Na závěr si dovolím ex post zveřejnit své favority. José-Manuel Barroso přesunutý z postu předsedy Evropské komise na předsedu Evropské rady. A Jean-Claude Juncker novým předsedou Evropské komise. Na post „ministra zahraničí" jsem neměl jasného favorita. Vsadit na někoho z Velké Británie je dobrá volba, ale mohl to být někdo výraznější a bez škraloupů z dob Studené války.

Převzato z autorova blogu na LukasMacek.blog.idnes.cz

Ředitel evropského studijního programu Sciences Po Paris v Dijonu