A pak přešla k nastínění iniciativ, kterými by na oslabení pout Washingtonu s Evropou měla Evropská unie reagovat.
Nejen český tisk, ale většinu evropského, který se sumitem zabýval, se z jejího projevu soustředil především na kritiku Obamova přezírání Evropské unie, někdejšího privilegovaného partnera Washingtonu. Skoro všechny noviny citovaly především tyto věty: „Evropa už není strategickou prioritou americké zahraniční politiky. Spojené státy stále usilovněji hledají nové partnery, s nimiž mohou probírat staré i nové problémy," Komentáře v tisku pak pravdivost tohoto zjištění houfně dokazovaly Obamovým výrokem rovněž z Bruselu, ale z konce listopadu, o tom, že jeho schůzka s José Barrosem a předsedou Evropské rady Van Rompuyem nebyla tak vzrušující jako ty ostatní, které Obama v Bruselu absolvoval. Přijel tehdy především na summit NATO, ale pravidelný sumit EU-USA byl také na jeho pořadu dne. Jenomže až zcela nakonec, ve večerních hodinách jednoho a téhož.
Bylo pochopitelné, že měsíc potom a v souvislosti s prohlášením Ashtonové o ochablých poutech mezi Amerikou a Evropou, charakterizoval už tisk výroční vrcholnou schůzku EU-USA jen jako pouhý nevýznamný přívěšek jednání NATO a Obamových vystoupení na něm. Tisk, ať náš či zahraniční už si totiž většinou nehodlal pokazil efekt Obamova výroku o tom, že schůzka s představiteli EU nebyla vzrušující, tím, že by poctivě uvedl, jak americký státník pokračoval: Nebyla vzrušující – cituji - „protože se v podstatě s Evropou ve všem shodujeme,“ řekl Obama. „Cením si těchto schůzek z jednoho prostého důvodu“, pokračoval. “Pouto mezi Amerikou a evropskými spojenci a partnery je úhelným kamenem našeho vztahu ke zbytku světa, je katalyzátorem globální spolupráce. Spojené státy nemají bližšího partnera než Evropu, ať už jde o vytváření pracovních příležitostí pro Američany, o urychlení globálního ekonomického ozdravení, o ochranu všech našich občanů, či o zabránění šíření jaderných zbraní.“.Konec citátu.
Nechápu, proč náš ani evropský tisk nevykreslily názor amerického prezidenta na Evropu na základě celého jeho výroku a proč dali přednost prohlubování nesouladu mezi Evropou a Amerikou tím, že se omezily na Obamovo řečnické faux pas. Přitom americký prezident se vlastně žádného faux pas tehdy nedopustil, což musí uznat každý, kdo má možnost posoudit celý jeho výrok!
Ještě méně chápu, proč Obamovy pozitivní věty o Evropě jako partneru ignoruje také čelní představitelka evropské zahraniční politiky, Ashtonová. Nevím sice, jestli i z jejího projevu tisk nevypustil něco podstatného, ale asi ne, protože šéfka evropské diplomacie v něm pokračovala pozoruhodnými představami o tom, co teď má ve své zahraniční politice EU dělat. Pokusím se to shrnout:
Abych byl objektivní uvedu nejprve to, že Ashtonová prohlásila, že Washington si přeje, aby EU byla silnou evropskou formací. Takovou, jaká by mohla nést část odpovědnosti za vývoj na komplexní mezinárodní politické scéně. Ale pak jakoby přehodila výhybku, pokračovala ve zcela jiné logice: Sama o sobě se Evropská unie neumí prosadit, tvrdila, a vyvodila z toho toto: „Chceme-li dosahovat trvalých výsledků, potřebujeme navázat vztahy s jinými partnery“. Jmenovala Rusko, Čínu, Japonsko, Brazílii a Afriku. "Potřebujeme vyjít z bilaterálního rámce a zvážit vazby k dalším strategickým partnerům. Mohlo by to vést třeba k triangulární spolupráci“, řekla. A uvedla příklad: Evropská unie, Spojené státy a Čína.
O tom, že šéfka evropské diplomacie nepřichází s něčím naprosto novým a nečekaným, by mohl svědčit nedávný Barrosův výrok o evropské ambici stát se rovným partnerem dvěma supervelmocem, rozuměj Spojeným státům a Číně, které jsou na nejlepší cestě k vytvoření jakési G-2. jinými slovy k vytvoření tandemu dvou geopoliticky nejmocnějších států, jejichž názorové shody či neshody by pak určovaly běh světa.
Na jedné straně je znepokojující – alespoň pro mě – že neoficiální ministryně zahraničí Evropské unie jakoby už uzavírala tu kapitolu světové historie, v níž západní společenství bylo jak civilizačním modelem tak politickou silou, schopnou ovlivňovat určujícím způsobem dění ve světě. Jakoby Ashtonová bez rozpaků brala na vědomí, že jsme vstoupili do nové, odlišné kapitoly dějin: Konec konců není to postoj avantgardní. I evropští státníci, jejichž slovo má nejen na evropské ale i na světové politické scéně váhu, mluví už pár let o multipolárním světě. Výroky Ashtonové s tím jsou v souladu.
Ale stejně! Podle mého názoru – loučit se tak bezstarostně s působením pojmu Západ v nové konstelaci světové politiky, znamená dobrovolně rozebírat obranný val, který chrání – čí má chránit, abych byl realista - jak Američany, tak nás Evropany.Těmi, kdo se s tím pojmem loučí, myslím současné politiky na obou stranách Atlantiku. Vlastně nejen že se s ním loučí, ale dokonce svou politikou někdy připravují pojem Západ zvolna o jeho náplň, oslabují jeho hodnoty, zbavují ho vlastností modelu, který by jiným částem světa stál za to napodobení. Obávám se, že při takovémto oslabování pozic Západu, budou nová partnerství – pokud vzniknou - jen pouhými vyjednávacími fóry, kde se Evropa a Spojené státy neprosadí, nebudou-li vystupovat jako jeden celek, jako ten tradiční Západ, který už i západní politici jakoby pro sebe i pro jednadvacáté století odepisovali. Možná je pravda, že je třeba pružně reagovat na nové mocenské konstelace globálního světa. Ale takováhle reakce mi nepřipadá ani trochu prospěšná.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6