EVROPA: Plán ´dohnat a předehnat´ nevyšel
Cílem plánu bylo učinit z Evropské unie „do roku 2010 nejkonkurenceschopnější a nejdynamičtější na znalostech založené hospodářství na světě, hospodářství s udržitelným hospodářským růstem, které vytváří více pracovních příležitostí s vysokou přidanou hodnotou a vyšší sociální soudržnost.“ V EU měla podle plánu panovat plná zaměstnanost a celková míra zaměstnanosti se měla zvýšit na 70%.
Dnes víme, že plán nevyšel. Růst je pomalejší a nezaměstnanost vyšší. Jihovýchodní Asie, Afrika i Blízký východ naopak rostly rychleji než kdykoliv dříve. Těžko tedy může Evropa svádět neúspěch na počasí, globální problémy apod.
Průměrný růst HDP v oblastech světa
zdroj: Mezinárodní měnový fond
Dokonce i sociální rozdíly jsou nyní v Evropské unii větší: Bohatnou podnikatelé, kteří si prosazují pro sebe skrze Evropskou komisi výhody (od stavitelů solárních elektráren po výrobce zářivek), a byrokraté, kteří zájmům těchto podnikatelů slouží. Naopak chudí lidé chudnou, protože evropské regulace jim zdražují elektřinu, benzín a potraviny a vysávají z nich stále více peněz na vydržování rostoucí byrokracie.
Kde udělali soudruzi chybu?
Proč plán EU nevyšel? Protože politici Evropské unie sice správně identifikovali příznaky nemocné ekonomiky – pomalý hospodářský růst a vysokou nezaměstnanost – ale nedokázali rozpoznat pravé příčiny ztráty ekonomické dynamiky. V důsledku toho předepsali špatnou léčbu.
Mezi opatřeními Lisabonské strategie byl závazek zvýšit státní výdaje na vědu a výzkum na 1% hrubého domácího produktu a soukromé výdaje na 2% HDP, zvýšit objem úvěrů Evropské investiční banky, zásadně zvýšit investice do „lidských zdrojů“ a v případě snižování daní přednostně snížit daňové zatížení lidí s nízkými příjmy.
Plán si nutně získal příznivce mezi plánovači a socialisty všech barev. Jak uvedl např. poslanec KSČM Miroslav Ransdorf ve sněmovně v pátek 18. prosince 2002, „Lisabonská agenda je věc, kterou z naší strany silně podporujeme. Myslíme si, že to je právě ten směr, kterým by se Evropská unie měla ubírat.“
Následovalo přijetí desítek „akčních plánů“, „národních strategií“, „operačních programů“ s cílem „čelit výzvám“. Členské státy musely podávat pravidelné zprávy o plnění „lisabonských cílů“, dokonce jsme museli mít jednoho ministra zodpovědného za jejich vykazování.
Členské státy začaly pilně označovat část veřejných výdajů jako „výdaj na vědu a výzkum“, aby plnily plán. Zavedly daňové úlevy pro investice do vědy a výzkumu. EU zvýšila objem úvěrů Evropské investiční banky a jako houby po dešti začaly z evropských dotací a národních doplatků vyrůstat všemožné školicí agentury. Investice do lidských zdrojů se přeci staly prioritou. Co na tom, že agentury školí, jen aby školily. Neuspokojují poptávku klientů, uspokojují poptávku Evropské unie.
V mezičase začalo být jasné, že se cíle jaksi nedaří plnit. Eurokomisař Günter Verheugen před europoslanci v roce 2004 uvedl, že „Lisabonská strategie je strategickou volbou EU s cílem zachovat evropský model ve 21. století a uhájit jeho hospodářský význam v globálním kontextu,“ aby v zápětí soudružsky přiznal nedostatky v plnění cílů: „Po čtyřech letech provádění jak na úrovni EU, tak v jednotlivých členských státech je však situace dalece vzdálena uspokojivému stavu a bude velkou výzvou dosáhnout strategických cílů Unie vytyčených v Lisabonu již do roku 2010.“
Navrhl proto i dodatečná řešení, jako např. zřízení Evropského institutu pro rovnost pohlaví, protože k „uskutečnění cílů lisabonské strategie je rozhodující zejména zvýšení procenta zaměstnanosti žen a podpora podnikatelek“. I stalo se. Institut byl zřízen nařízením 1922/2006. Ani pak se ale počet podnikatelek ze záhadných důvodů nezvýšil.
Centrální plánování pro 21. století
Jak to, že se nepodařilo cíle Lisabonské strategie naplnit, když si tolik inteligentních a dobře placených lidí dalo práci s jejím vymyšlením a uváděním do praxe?
Protože Lisabonská strategie byla je novodobou verzí komunistického plánu „dohnat a předehnat“. Před padesáti lety byla v módě ocel a uhlí, tentokrát chtěli plánovači podporovat výzkum a vzdělávání. Princip ale zůstává stejný – politici opět věří, že jsou lépe kvalifikovaní k rozhodování o tom kolik a do jakého odvětví investovat, než miliony samostatně myslících lidí.
Tento princip nefungoval pod vládou komunistů a nemůže fungovat ani dnes pod praporem EU.
Lisabonská strategie ignorovala tyto otázky: Co když státem nasměrované výdaje na vědu a výzkum budou nasměrované neefektivně? Co když by se každá firma sama lépe v daňově neutrálním prostředí rozhodla, jaký výdaj je efektivnější? Co když by firmy lépe utratily peníze než politici, kteří jejich daně posílali tu na posílení kapitálu Evropské investiční banky tu na dotace školicích středisek?
Lisabonská strategie si tyto otázky nepřipouštěla, protože byla centrálním plánem. Nenabízela řešení problému pomalého hospodářského růstu a vysoké nezaměstnanosti v tom, že by se lidem nechalo více svobody. Lisabonská strategie naopak přinášela jen nové sociálně-inženýrské vize a nové přesměrování peněz daňových poplatníků.
Žádný centrální plán nemůže zajistit lepší využití vzácných zdrojů než miliony nezávislých plánů svobodných jedinců na trhu s nepokřivenými cenami. Ani kdyby byli eurokomisaři dvakrát chytřejší než my ostatní. Jak napsal rakouský ekonom Friedrich August Hayek, „Problém [centrálního plánování] je v tom, že informace nejsou soustředěny v jediném mozku, a proto je nezbytné, aby bylo při řešení problémů použito vědomostí, které jsou rozptýlené mezi mnoha lidmi“.
Dokud budou evropští politici věřit, že dokážou pomocí centrálních plánů, pobídek, dotací a regulací řídit ekonomiku lépe než jednotlivci vstupující do kontraktů na dobrovolné bázi, bude evropská ekonomika dále trpět.
EU se nepoučila, bude hůř
Naivní čtenář by si mohl myslet, že blamáží s Lisabonskou strategií se Evropská unie ponaučila. Neponaučila se ani v nejmenším.
Většina evropských politiků si myslí, že chyba byla v tom, že regulovali málo nebo že regulovali špatně.
Jiní politici si myslí, že chyba byla v komunikaci: „Komunikace Lisabonské strategie je dlouhodobým oříškem. Proto jsem dnes navrhnul jako jedno z opatření pro její zlepšení, aby se Lisabonská strategie v dalším období přejmenovala, protože si ji lidé stále pletou s Lisabonskou smlouvou,“ uvedl např. 22. dubna 2009 vicepremiér české vlády Alexandr Vondra.
Evropská komise Vondru vyslyšela. Cíl dohnat a předehnat byl posunut na rok 2020 a strategie byla přejmenována na „EU 2020“. A máme se na co těšit. Komise vydala 24. listopadu 2009 dokument, podle něhož nás čeká „transformace EU v promyšlenější, ekologičtější a konkurenceschopnější ekonomiku.“ Podle komise „žádný členský stát nemůže sám úspěšně tyto úkoly vyřešit.“ Naopak, „úkol vytvořit udržitelné sociálně tržní hospodářství, tj. solidární, promyšlenější a ekologičtější hospodářství, bude vyžadovat zvýšenou politickou koordinaci“. Konkrétně „v průmyslové politice…je nutné zaujmout zcela nový přístup“ a „je nezbytná integrace různých politických nástrojů spojením institucionálních reforem, lepší regulace, nových iniciativ a veřejných investic.“ „V návaznosti na nová ustanovení Lisabonské smlouvy by proto měla Rada stanovovat strategii, tedy činit klíčová rozhodnutí a určovat cíle.“
A co že by politbyro mohlo navrhovat? V dokumentu najdeme návrhy jako je předepisování „zkrácené pracovní doby“ nebo „potírání neúčinné segmentace trhu“ (také nevím, co to je). Dále bude potřeba „změnit naši ekonomiku cílenou regulací“ či „odstranit nerovné zacházení s osobami samostatně výdělečně činnými v rámci většiny systémů sociálního zabezpečení“ (tím EU zřejmě myslí větší zdanění živnostníků).
Dokud budeme v EU, čeká nás více regulace a pomalejší hospodářský růst.
Převzato z časopisu Laissez Faire se souhlasem redakce
Autor je ekonom a předseda Strany svobodných občanů
