Mezinárodně-politická událost číslo jedna letošního léta, rusko-gruzínský konflikt na Kavkaze, odkryla mnohé karty a zároveň nastolila řadu nových otázek. Razance ruské odpovědi na Saakašviliho aktivity ukázala, že Ruská federace nehodlá do budoucna nečinně přihlížet pokusům Západu o posílení vlastního vlivu oblasti, kterou Rusko považuje za zónu svého zájmu. Následné rozdílné interpretace konfliktu a postoje uvnitř Evropské unie ovšem daly najevo, že jednotný postoj euroatlantického světa vůči Rusku, především v té režii, jakou si představuje současná americká zahraničně-politická administrativa (a také zahraničně-politické koncepce obou prezidentských kandidátů), je iluzí.
Perspektiva vztahů EU-Rusko se dnes jeví pochopitelná v zásadě ve třech rovinách. V rovině energetických zájmů a energetické politiky EU, v souvislosti s postupující politickou integrací EU a z hlediska otázky, do jaké míry bude v budoucnu možná korelace mezi zahraničně-bezpečnostní koncepcí NATO a Spojených států, preferující export hodnot a demokracie, rozšiřováním NATO na východ a zahraničně-politickými zájmy EU jako celku. Podoba zahraniční politiky EU, především ve spojitosti s budoucností Lisabonské smlouvy a snah o nalezení konsensu, či prosazení nějakého jiného „hlavního dokumentu EU“, se tak jeví jako klíčové východisko.
V současné době lze politiku EU vůči Rusku hodnotit jako navenek jednotnou, ale ve skutečnosti nejasnou a postrádající hlubší perspektivu. To do jisté míry vyplývá z mezinárodně-politického charakteru Ruské federace a geografických, stejně jako geopolitických podmíněností. Rusko má opravdu zvláštní postavení, geograficky je počítáno do Evropy, není ovšem členem Evropské unie, přitom globální propojenost trhů a finančních vztahů ve spojitosti s ruským hospodářským potenciálem často činí politickou kredibilitu a vyjednávací pozici Ruska v některých zemích EU vyšší, než je tomu u jiných nečlenských zemí.
V postojích jednotlivých zemí EU vůči Ruské federaci dnes vidíme, že se navzájem dramaticky střetává pohled, pragmaticky zdůrazňující nutnost energetické spolupráce a určitý hodnotový akcent, podpořený historickými zkušenostmi některých zemí. Oba dva přístupy jsou v pozadí rozdílně umocňovány geopolitickými zájmy, přičemž není tajemstvím, že se tak děje na ose euroatlantická spolupráce – euroemancipace, kdy oba póly je v této souvislosti nutno chápat nikoli jako absolutní vymezení, ale spíše jako ideální strukturu, kdy se každá ze dvou zmíněných politik ke „svému“ pólu různým způsobem přibližuje a v praxi bývá různě modifikována pragmatickými zájmy, aktuálními událostmi atp. Stále více se ukazuje, že hlavní úlohu při budování budoucích euro-ruských vztahů bude v budoucnu hrát Spolková republika Německo spolu s Francií.
Bismarckův odkaz
Charakteristickým geopolitickým rysem Německa v 1. pol. 20. století bylo „lavírování“ mezi Východem a Západem, nikoli ve smyslu, jaký tento pohyb získal později za studené války, šlo především hledání spojence pro co nejlepší pojištění vlastních zájmů ve středoevropském prostoru.
Kancléř Otto von Bismarck v 70. letech 19. století prohlásil: „náš nepřítel neleží na východě“. Výsledek první světové války a události po ní následující ke sblížení Ruska s Německem taktéž přispěly. D.H. Lawrence si v roce 1924, tedy dva roky po podepsání Rappalské smlouvy, přivezl z návštěvy Německa jisté hodně dojmů, ale jeden podstatný shrnul výrokem „německý duch opětovně tíhne na východ, směrem k Rusku.“
Tato obrozená „východní politika“, nyní nesměřována v duchu expanze němectví na Východ, ale naopak s cílem upevnit kontinentální „východní“ spojenectví proti anglosaskému „atlantickému“ bloku, však svého naplnění jistě k lítostí svých tvůrců - mezi nejvýznamnější patřil německý geopolitik a okultista Karl Haushoffer - nedošla. Zbořily jí určité nesmiřitelné ideologické rozpory nacistické Třetí říše a SSSR.
Sjednocení Německa v roce 1990 vrátilo geopolitické otázky zpět do hry. Představa jednotného euroatlantického tábora, vymezeného vůči Rusku, však záhy vzala za své, což navíc podtrhují události poslední doby. Jestliže je dnes Německo vůdčí silou EU, pak je jasné, že jej z úvah o budoucnosti vztahů mezi EU a Ruskem zkrátka vypustit nemůžeme. Karty se zdají rozdané – tzv. „stará Evropa“ s Německem a Francií v čele, preferuje pragmatický vztah k Rusku, zatímco u většiny zemí „nové Evropy“ lze zaznamenat preferenci euroatlantického spojenectví a ne příliš vřelé vztahy vůči Kremlu. Otázkou zůstává, jak se v krátkodobém až střednědobém horizontu budou profilovat státy, mezi které patří kupříkladu Španělsko, Slovensko nebo také Česká republika, přičemž jistě nelze očekávat razantní změnu orientace, ale například v případě České republiky budou mít na utváření jejího dalšího postoje a vztahů s Ruskou federací vliv tři faktory: jak se postaví k Lisabonské smlouvě, jak dopadne zamýšlený projekt výstavby americké radarové základny a také zčásti vnitropolitická situace v zemi.
Nové Rapallo?
Evropa je dalekosáhle závislá na ruských dodávkách ropy a zemního plynu. Projekt ropovodu Nord Stream, který by měl pod hladinou moře spojit Rusko s Německem, představuje potvrzení této energetické závislosti. Připomeňme, že na stavbě ropovodu jsou zainteresované především německé a holandské firmy. Spolu s nedávnými rusko-turkménskými dohodami v Ašgabátu, kde Ruská federace souhlasila, že bude Turkmenistánu platit cenu, která je sloučením průměrné ceny velkoodběratelů v Evropě a na Ukrajině a výrazně tak zúžila manévrovací prostor americko-britské ropné „protipolitiky“ ropovodem Baku-Ceyhan-Tbilisi, se tak zdá, že energetická závislost Evropy na Rusku se do budoucna ještě více prohloubila.
Když v srpnu letošního roku vtrhly ruské jednotky na území Jižní Osetie v reakci na bombardování osetinského správního centra Cchinvali gruzínskou armádou, šlo na pozadí reakcí jednotlivých členských zemí ilustrovat to, do jaké míry jsou schopny a ochotny proměnit verbální pózy ve formě protestních nót diplomatů v konkrétní činy. Na rozdíl od Velké Británie, na které šlo zejména z počínání a rétoriky ministra zahraniční Davida Millbanda vypozorovat ochotu, riskovat i silnou diplomatickou roztržku, pobaltských zemí, či Polska, zůstalo „jádro Unie“ v zásadě na pozicích verbálního odsouzení ruské aktivity v Gruzii, ale ke konkrétním činům nepřešlo. Svou nejasnou pozici znovu potvrdilo i Česko, jehož politická reprezentace zůstala v postoji k rusko-gruzínské válce rozdělená.
Stále více se zdá, že v nadcházející době bude hrát čím dál důležitější roli nejen francouzský prezident Sarkozy, ale také Angela Merkelová, která sice neváhá vystoupit s kritikou zahraniční politiky Ruské federace (apelovala například na nutnost respektovat integritu gruzínského území), ale stále více se snaží působit v roli jistého arbitra, zmírňujícího napětí mezi Kremlem a Západem. Je jisté, že v případě Německa jde o pragmatický krok, ne o idealistické „rusofilství“, a to především s ohledem na hospodářské zájmy. Rozhodně ovšem nelze podceňovat určité prozření Němců, kteří správně vycítili určité nebezpečí nástupu nové fáze studené války mezi USA a Ruskem a nehodlají riskovat opakování své pozice, jakou měli za studené války.. Taková motivace s největší pravděpodobností vedla Merkelovou před několika měsíci v Sankt Petěrburgu k ujištění Dimitrije Medvědova o platnosti odmítavého německého stanoviska co se týče vstupu Ukrajiny a Gruzie do Severoatlantické aliance.
Neuralgickým bodem je východní hranice NATO
Válka v Gruzii rozvířila diskusi o tom, zda je možné i dnes tolerovat „sféry vlivu“ jednotlivých mocností. V americké argumentaci si ovšem nelze nevšimnout dvojího metru. Zatímco americká ministryně zahraničí Condoleezza Rice jezdí po celém světě a ujišťuje o tom, že bipolární svět a „sféry vlivu“ jsou minulostí, současná americká zahraničně-politická koncepce s vlastními „sférami vlivu“ nejenom počítá, ale sama nové zakládá.
Obranné reakce Moskvy na postupné přibližování vojsk NATO k ruským hranicím lze snadno označit za „imperialismus“, jak ovšem poznamenal Ted Carpenter z amerického Cato Institute v článku „What Russia wants“ , současné motivy Moskvy se ve skutečnosti ukazují více obranného, než útočného charakteru. Kreml vnímá rozšiřování NATO stejně negativně (nehledě na porušované garance o nerozšiřování NATO z počátku 90. let), jako by Američané vnímali opětovnou ruskou přítomnost v Karibiku.
Role Evropy je přitom zásadní. V případě rozšíření NATO například o Gruzii a Ukrajinu by se na tyto země vztahovala smluvní garance, vyplývající z článku 5. Washingtonské smlouvy a státy Evropy by byly nuceny jít na pomoc svým aliančním partnerům a že v takovém případě mělo jít právě o konflikt s Ruskem, je evidentní. Zde je ovšem dobré položit si otázku, zda půjde do budoucna skloubit jednotlivé národní a hospodářské zájmy států EU spolu s deklarovanou „euroatlantickou loajalitou“. Za „napadení Ruskem“ také mohou být označeny lokální rozmíšky a přestřelky v exponovaných oblastech (Pobaltí, východní Ukrajina), na kterých nebude mít výsadní vinu ani jedna ze stran. Vzpomeňme také opět na Gruzii, kdy až zpětně vycházely najevo závažné okolnosti, které výrazně narušovaly hned zpočátku automaticky přijatou verzi „za všechno může Moskva.“ Následky v podobě opakování podobného scénáře se všemi svými konsekvencemi by mohly být nedozírné.
Státy EU (ty, které jsou součástí NATO) by v takovém případě byly nuceny zasahovat proti Rusku. Nutno dodat, že taková představa je děsivá a snad vyjma vlád Británie, Polska a pobaltských zemí není ani předmětem dlouhodobých strategických úvah států EU. Němci ovšem tuto možnost vycítili. Výsledkem bylo, že se raději rozhodli preferovat ruskou variantu Monroeovy doktríny a postavili se proti vstupu Ukrajiny a Gruzie do NATO.
Alfou a omegou je zde několikrát zmíněná energetická závislost Evropy na Rusku a role Německa. Po dohodách z Ašgabátu se zdá, že plán na diverzifikaci dodávek ropy pro Evropu nebude mít tak zásadní dopad, jak se zprvu předpokládalo. V budoucnu samozřejmě nelze vyloučit nástup nových technologií, který by samozřejmě znamenal určitou (a možná podstatnou) emancipaci Evropy na ruských dodávkách. Dále nutno brát v potaz samozřejmě také to, jak se v nejbližších měsících projeví světová ekonomická krize a pokles cen ropy právě na Rusku. Dnes se ovšem zdá velice pravděpodobné, že by to mohl být překvapivě vývoj v Ruské federaci, spojený s otázkami evropské energetické budoucnosti, co by mohlo být katalyzátorem vícerychlostní Evropy a hrát úlohu náznaků určitých odstředivých tendencí v zahraniční politice mezi jednotlivými centry a bloky.
Lisabonská smlouva (pokud tedy bude přijata) sice slibuje harmonizaci zahraničních politik států EU, nicméně je nutno dodat, že tato harmonizace bude představovat vytyčení určitého velmi obecného rámce a tahounům EU, jako je Německo, či Francie, v prosazování určitých prvků politiky ryze vlastní nezabrání (navíc by tu ještě byla možnost využít institut tzv. záchranné brzdy). Poté, co prezident Sarkozy zpochybnil funkčnost amerického plánu na protiraketový deštník v Evropě, se tak nelze nedomnívat, že zde minimálně určité náznaky pomyslné osy Paříž-Berlín-Moskva vznikají. A to bez ohledu na fakt, že Sarkozy své odsudky brzy zmírnil. V kontextu a s přihlédnutím k tomu, že to byla právě Francie, která velmi rychle přispěchala se snahami o obnovení strategických rozhovorů mezi NATO a Ruskem po gruzínské krizi (a k nevoli států jako Litva), naopak francouzská politika vykazuje známky jisté promyšlenosti s otevřenou strategií do budoucna. Mám proto obavy, že mnozí politici, publicisté a intelektuálové, kteří vítají Lisabonskou smlouvu i jako pomyslnou hráz vůči „začleňování do ruské sféry vlivu“, se točí v bludném kruhu. Aby nebyli časem zklamáni. Na jednu stranu je z těchto pohnutek patrné, že přijetí Lisabonské smlouvy je logickým krokem, na stranu druhou je to právě Lisabonská smlouva, která vytyčí lepší rámec pro sbližování EU a Ruska, než byl ten dosavadní. Dnes se tedy více než kdy jindy zdá, že na frontě národní státy vs. evropská integrace je dobojováno a boj se pomalu, ale jistě přelévá k otázce, jaká integrovaná Evropa bude. Zda ryze transatlantická, nebo spíše emancipovaná a kontinentální.
Použité zdroje:
Bhadrakumar M., Russia takes control of Turkmen (world?) gas, 2008
Carpenter, T., What Russia wants? In: The American Conservative, 09/2008
Friedmann, G., The German Question, 2008
Kotrba, Š., Missile Defense Deal, 2008
Článek vyšel pod názvem "Perspektivy euro-ruských vztahů po osetinské krizi v srpnu 2008" v Mezinárodní politice 11/2008.