Od okamžiku formálního zahájení tzv. visegrádské spolupráce uplynulo již 25 let. Přesto ucelenější – a racionálně kritický – pohled na enormní proměnlivost toho, co si pod tímto projektem lidé v různých okamžicích představovali, co do něho vkládali a jaká byla realita, stále chybí. Proto tento krátký text.

Projekt seskupení původně tří (když ještě existovalo Československo), později čtyř zemí, nebyl nápadem těchto zemí samotných. Přišel zvnějšku, z Evropské unie. Bylo by asi obtížné hledat odkaz na ten či onen dokument EU, ve kterém by něco takového bylo explicitně napsáno, ale byl to vedlejší produkt tehdejšího přístupu západní Evropy k Evropě střední a východní, blahosklonného (a pro nás urážlivého) pohledu „vyspělé“ Evropy na – v jejich očích – zaostalý subkontinent zemí, které předcházející čtyři desetiletí prožily v komunismu.

Západní Evropa se tvářila, že je ráda, že komunismus skončil a že se země střední a východní Evropy tohoto režimu zbavily. Dokonce věřím, že nám země Západu lepší život a úspěšný politický, ekonomický a sociální rozvoj přály. To je ale všechno. Mluvily o pomoci, ale žádnou neposkytovaly – i ve velmi obtížných okamžicích rozpadu východních trhů dále blokovaly náš přístup na trhy své. Jejich protekcionismus byl přímo pověstný. Budovaly si svůj integrační projekt jako klub vyvolených, do kterého nikdo jiný neměl mít přístup. O našem členství v EU se tehdy vůbec nemluvilo. Očekávala se dlouhá doba, než se tyto země, tedy my, na – v jejich očích přijatelnou – úroveň své vyspělosti dostanou. A právě proto vznikla myšlenka Visegrádu.

Mělo to být pro nás „učení se za pochodu“, měli jsme se učit integrovat se. Mělo nás to zaměstnat natolik, abychom se nepokoušeli stále silněji ťukat na dveře Evropské unie s žádostí o členství. Tomuto postavení žáků jsme se, alespoň někteří z nás, ze všech sil bránili. Ti druzí, kteří prázdnými a vznešenými slovy hovořili o visegrádské spolupráci, byli v západní Evropě samozřejmě velmi chváleni.

Nás zajímalo něco reálného, nikoli řečnění na hradu Visegrád nebo na dalších podobných místech na Slovensku, v Polsku i u nás. Za ničivé jsme považovali ztratit vzájemný obchod mezi těmito čtyřmi zeměmi, a proto jsme – bez jakékoli souvislosti se schůzkami prezidentů na hradech – zorganizovali instituci zvanou CEFTA neboli Středoevropská zóna volného obchodu. To byl až dodnes jediný hmatatelný výsledek středoevropské spolupráce. EU s námi volný obchod nechtěla, tak jsme si ho museli udělat aspoň mezi sebou. Nikoli na jejich pokyn, ale jako výraz našich autentických zájmů. (Je ironií, že jsme z CEFTA museli vystoupit při vstupu do EU. Postupem času jsme totiž tuto svou organizaci rozšířili o další země východní Evropy a prostřednictvím ní by se např. Rumunsko ještě před vstupem do EU dostalo do zóny volného obchodu EU.)

Od té doby pokračovalo zoufalé hledání jakéhokoli konkrétního společného zájmu, který by čtyři země Visegrádu chtěly v EU prosazovat. Nikdy nebyl nalezen. Fráze existovaly vždy, ale konkrétní věci nikoli. Tyto čtyři země dávaly přednost individuálně soupeřit, kdo bude největším oblíbencem EU a kdo se do EU dostane nejdříve. V 90. letech bylo o specifičnosti své pozice přesvědčeno zejména Maďarsko (které mělo v ruce trumf podpory Německa za umožnění odchodu tisíců východních Němců na Západ ještě před pádem Berlínské zdi). Uvnitř Visegrádské čtyřky občas existovaly dvou- či tříčlenné zájmové koalice, ale čtyři nebyly nikdy.

Schůzky na nejvyšší úrovni V4, které jsem ve svých různých funkcích pravidelně navštěvoval, nebyly ničím jiným než „setkáním“. To není bezvýznamné. Mluvili jsme spolu a leccos jsme se o sobě dozvídali. Byla to jistá diskusní platforma a zejména ve své prezidentské funkci jsem se ji snažil maximálně využívat.

Nic jako jednotný postoj V4 vůči Evropské unii se však nikdy zformulovat nepodařilo, resp. i když se zformulovalo, bylo na to hned po příjezdu do Bruselu tou či onou zemí zapomenuto. Poslední ukázkou bylo loňské zářijové hlasování o kvótách na přistěhovalce, kdy se V4 nejdříve shodla na společném postoji, aby to pak jedna země porušila. Těsně před polskými parlamentními volbami to bylo Polsko, které dalo přednost ambici dosluhující vládní garnitury zalíbit se bruselským mocipánům. Po volbách Polsko svůj postoj rychle změnilo. Teď se slabým článkem v této věci stala Česká republika. Postoje dnešní nové polské vlády, postoje Ficovy vlády i postoje Orbánovy administrativy jsou daleko sebevědomější než postoje vlády české.

Dnešní migrační drama může k občasnému shodnému postoji V4 eventuálně vést. Hrubé okřikování těchto zemí z Bruselu (i z Vídně a Berlína) může visegrádskou skupinu stmelovat a to je určitá naděje do budoucna. Prosazovat své vlastní zájmy je však pro každou zemi povinností. Jen tak může být pravda, že bude Česká republika – v zemanovské terminologii – skutečně naše.

Publikováno v deníku MF Dnes dne 15. února 2016