Nový předseda neboli prezident Evropské rady či, jak se nepřesně říká, evropský prezident Donald Tusk se stal dosud formálně nejvýše postaveným politikem z někdejších komunistických zemí v rámci struktur Evropské unie. Evropskou radu tvoří hlavy států nebo předsedové vlád unijních členských zemí, předsedá jí ale speciálně vybraný činitel. Tuskův prosincový nástup do funkce je však svým způsobem paradoxní.

V rodném Polsku na prezidenta jednou – v roce 2005 - kandidoval, ale ve druhém kole přímé volby prohrál s Lechem Kaczyńským. Poněkud překvapivě, neboť předvolební průzkumy ho dlouho favorizovaly.

Porážku Donlad Tusk těžce nesl, zvláště když jím vedená Občanská platforma též nenaplnila prognózy a v parlamentních volbách, jež se konaly krátce před těmi prezidentskými, skončila až na druhém místě a následně i v opozici. Tuskovi se však již za dva roky podařila částečná odveta. Občanská platforma vyhrála předčasné parlamentní volby a on se stal premiérem.

Jak se blížily další prezidentské volby, rostla též očekávání, že premiér se pokusí prezidentskou porážku z roku 2005 odčinit. Tusk ale překvapil oznámením, že na prezidenta kandidovat nehodlá, neboť pro něj je daleko důležitější obhajoba premiérského postu. Polský prezidentský úřad v té době dokonce označil za „velký spektákl“ a sdělil, že on dává před „prestiží, ctí, zářícími lustry, palácem a právem veta“ přednost reálné moci, jež přísluší dle ústavy premiérovi.

Jeho postoj sice možná ovlivnil i strach z další porážky v prezidentském klání, avšak Donald Tusk tak reálně naplnil nejen text, ale ve velké míře i ducha polské ústavy. Odmítl pokračovat v dosavadní tradici, kdy byl prezidentský úřad, nehledě na jeho slabší ústavní vymezení v ústavě z roku 1997, politickou elitou vnímán jako ta nejvyšší meta, jako „královský trůn“, o nějž mají právo soupeřit jen ti nejsilnější.

Z odstupu nahlíženo, šlo o moudré rozhodnutí. V roce 2011 dovedl Tusk Občanskou platformu k opětovnému vítězství v parlamentních volbách a jako první předseda vlády v nejnovějších polských dějinách pro roce 1989 obhájil ve volbách svůj post. Ale jeho druhé funkční období už tolik úspěšné nebylo a další volby v roce 2015 by patrně prohrál.

Tuskova úspěšná nominace na funkci evropského prezidenta pro něj tedy znamenala skutečné terno, elegantní vyhnutí se porážce, k níž jeho domácí politická dráha s velkou pravděpodobností směřovala. Nicméně, a tím se dostáváme ke slíbenému paradoxu: Evropský prezident pravomocemi rozhodně neoplývá.