EVROPA: Pakt zbytečnosti
Problémem není deficit, ale výše státního dluhu
Severní zboží prostě musí podražovat oproti jižnímu, aby se na jihu obnovila konkurenceschopnost. Jih začne růst a jeho rozpočtové problémy se budou zmenšovat. Znamená to ovšem, že to zaplatí německý důchodce znehodnocením svých úspor.
Zatím sice nikdo finální verzi smlouvy o rozpočtové odpovědnosti nečetl, ale zato každý má názor na to, zda postupoval premiér Nečas v pondělí na bruselském summitu správně, či nikoli. Karel Schwarzenberg má dokonce jasno v tom, že Petr Nečas poškodil zájmy České republiky, a hodlá to řešit po návratu ze služební cesty.
O tom, zda a jaké zájmy byly, či nebyly poškozeny, lze vést diskusi a je nepochybné, že tato diskuse bude veřejně vedena. Kupodivu diskuse se nevede o tom, k čemu je smlouva, k níž jsme se nepřipojili (zatím), vlastně dobrá. K tomu, že si členské státy udělají ve veřejných financích pořádek? A to si samotné státy udělat nechtějí?
My už brzdíme
V Česku je ústavní dluhová brzda a zřízení nezávislé rozpočtové rady, která by dohlížela na sestavení rozpočtu, součástí vládního prohlášení od léta 2010. Ministerstvo financí, které je mimochodem v rukou strany TOP 09, jež se k dohodě vehementně hlásí, zatím žádný návrh podobné legislativy nepřipravilo. A to přesto, že i šéf největší opoziční strany, ČSSD, Bohuslav Sobotka připustil, že jeho strana bude hlasovat pro uzákonění legislativních omezení, která by bránila vládě dělat nezodpovědné dluhy. K tomu, abychom splnili své domácí úkoly, snad v Česku dohled sociálního kurátora z Bruselu nepotřebujeme. A že by ho potřebovali jiní? Možná. Ale za současné situace, kdy je v řadě zemí nejen pět minut po dvanácté, ale spíše tři čtvrtě na čtyři, je to jen záležitost teoretizování. Řada zemí nemá problém s dodržováním strukturálního deficitu, což je schodek, od něhož je odečten, či k němu přičten vliv hospodářského cyklu. Prostě když se ekonomika propadá, je limit deficitu vyšší, než když roste, a když roste hodně, musí stát vykázat přebytek. Mimochodem, tahle konstrukce také není dosud nijak přesně specifikována a lze v ní statisticky kouzlit přímo s řeckou elegancí. Problémem velké části zemí používajících euro tak není momentální deficit, ale výše celkového státního dluhu, protože z toho je třeba platit úroky a ty za poslední dva roky dramaticky narostly. Nyní se od začátku roku sice i pro problémové země drobet propadají, ale zda to bude takhle optimisticky vypadat i příští týden, nikdo netuší. To, že nový pakt drží maastrichtský, šedesátiprocentní limit, je pak trochu legrační, protože země, které toto pravidlo nyní plní, lze v eurozóně spočítat na prstech jedné ruky. Mimochodem, Španělsko, potácející se v potížích, je téhle skupině asi nejblíže ze zbytku pelotonu. A za jak dlouho se sem dostanou Německo s Francií? Pokud by sázkové kanceláře vypsaly sázky na to, že to bude do deseti let, tak by ty kurzy asi musely být opravdu hodně vysoko. Zdravé veřejné finance přitom snesou v každé zemi trochu odlišnou výši státního dluhu. V těch silných a konkurenceschopných není osmdesát procent moc, zatímco Argentina nám zkrachovala pod čtyřiceti procenty zadlužení.
Pohádky ovčí babičky
Proto představa, že by tyhle pohádky ovčí babičky signované v pondělí v Bruselu přesvědčily finanční trhy o tom, že Evropa našla svou cestu z krize, je zcela mimo mísu.
Státy lze oddlužit pouze tím, že Evropská centrální banka připustí vyšší inflaci než dvě procenta, jak odpovídá jejímu současnému cíli. A musí přitom hledět na to, aby v jižních, problémových zemích byla inflace nižší než v severních, ukázněných, protože jen tak se začne vyrovnávat platební bilance, v níž má Německo vůči jihu dramatický přebytek. Severní zboží prostě musí podražovat oproti jižnímu, aby se na jihu obnovila konkurenceschopnost. Jih začne růst a jeho rozpočtové problémy se budou zmenšovat. Znamená to ovšem, že to zaplatí německý důchodce znehodnocením svých úspor. A to dost masivním.
Voda do kopce neteče
Druhá varianta je ta, že německý, nizozemský, finský a některý další daňový poplatník zaplatí ze svých daní masivní transfery do jižních zemí. Na rekonstrukci průmyslu, do vědy, vzdělání a tak dále. Aby si jižní Spoluevropané na severní výrobky vydělali více peněz. Tak to totiž v obvyklých měnových uniích chodí. Například v Československu byly tyto rozpočtové transfery obrovské a spočívaly především v modernizaci průmyslu a v přesunu investic firem sídlících v Česku na Slovensko. Celkový objem je jen těžko vyčíslitelný. Každopádně poté, co se v roce 1992 česká vláda Petra Pitharta postavila proti přesunům rozpočtových prostředků na Slovensko, se rozpadla nejprve federace a potom i měnová unie. Podobně na základě obrovských dotací ze západu na východ fungovalo i Německo ve své měnové unii po sjednocení. Jinak to totiž fungovat nemůže. To platí stejně jako to, že voda neteče do kopce.
Bohužel o žádné z těchto variant summit nejednal a asi nelze očekávat, že by se na nějakém budoucím cokoli podobného skutečně reálně, veřejně, před zraky voličů demokraticky řešilo. A to je nejen pro české zájmy v Evropě opravdu důležité. Důležitější než to, zda se k paktu zbytečnosti připojíme, či nikoli.
MfD, 1.2.2012
Autor je šéfredaktor týdeníku EURO