Mazaný pravicový populista Geert Wilders si v Nizozemsku budoval svůj vzestup na výpadech proti přistěhovalcům, zvláště těch muslimského vyznání. Co však táhlo dřív, později začalo ztrácet na účinnosti, proto bylo třeba hledat nové cíle.

Na pořad přišly výzvy shromažďovat stížnosti na lidí ze střední a východní Evropy na internetové stránce zřízené Wildersovou Stranou svobody. Premiér Mark Rutte strkal před stížnostmi diplomatů z Budapešti, Prahy, Varšavy hlavu do písku, když tvrdil, že nic nezmůže proti straně, bez níž by sice neměl oporu většiny v parlamentu, ale která není součástí vládní koalice.

Takovéto kličkování nemůže dlouho obstát. Minulý víkend Geert Wilders Rutteho vládu po několikatýdenním vyjednávání o úsporách v rozpočtu zčistajasna složil. O konkrétní škrty, kterým se mělo Nizozemsko přiblížit k deficitu na úrovni tří procent hrubého národního produktu, tolik nešlo. Důležitější byl nový terč předsedy Strany svobody. "Brusel nebude diktovat nizozemské důchody," volá Wilders, který pečlivě čte průzkumy veřejného mínění, které mu signalizují odliv přízně.

Je vidět, že stejně pečlivě Wilders sleduje, jak se v Evropě daří jeho politickým příbuzným. Minulou neděli ve Francii předsedkyně stejně pravicově populistické Národní fronty Marine Le Penová v prvním kole prezidentských voleb k sobě přitáhla takřka pětinu voličů, které oslovily její útoky proti Evropské unii a požadavek vypsat referendum o odchodu z eurozóny. Wilders by chtěl ve Francii stejné referendum, jen touží nevrátit se k franku, ale ke guldenu.

Tento druh politického opisování není nijak překvapivý. Překvapující mohou být důsledky, které může pád nizozemské vlády vyvolaný Wildersem přivodit. Není samozřejmě zcela jisté, že si jeho Strany svobody v zářijových volbách výrazně polepší. Podle průzkumů veřejného mínění však velice pravděpodobně v parlamentu zasedne více poslanců za socialisty, kteří se také ostře staví proti nedávno vyjednané dohodě o rozpočtové disciplíně eurozóny. Velice pravděpodobná změna nálady a vlády v Nizozemsku připraví spolkovou kancléřku Angelu Merkelovou o jednoho z dosavadních klíčových spojenců.

Není tak podstatné, že pod otřesy finanční a hospodářské krize se hroutí sedmá či osmá vláda. Důležitější je role a vliv vlády Marka Rutteho při debatách uvnitř eurozóny. Pro silné a ve srovnání s ostatními bohaté Německo s jeho osmdesáti miliony obyvatel bylo velice důležité, že snižování deficitů a úspory prosazovalo a obhajovalo šestnáctimiliónové Nizozemsko. To po nynějším pádu vlády nejspíše nedodrží své dříve přijaté závazky vůči ostatním členům eurozóny a země jako Řecko budou snadno namítat, proč by měly – ve své mnohem svízelnější situaci – tolik šetřit, když ani mnohem lépe postavení Nizozemci nejsou schopni proškrtat své rozpočty.

Řecko čekají v neděli 6. května parlamentní volby, kde největším otazníkem je sice skóre extremistických stran, ale vzhledem k závislosti země na vnější pomoci není pravděpodobné, že by příští vláda v Aténách mohla zásadně změnit dosavadní, jakkoli nepříjemnou úspornou politiku. Ve stejný den se však koná druhé kolo prezidentských voleb ve Francii, kde větší šance na výhru než obhájce prezidentského titulu Nicolas Sarkozy má kandidát socialistů François Hollande. Ten již svým voličům, kterým se nelíbí rozpočtové škrty, slibuje, že když vyhraje, hned napíše svým prezidentským a premiérským kolegům dopis, ve kterém jim vysvětlí, proč je zapotřebí změnit a doplnit vzájemnou dohodu o rozpočtové disciplíně.

Až dosud platilo, že pokud se Francie a Německo na něčem dohodnou, dříve nebo později se to po větších či menších korekcích stane základem dohody celé Evropské unie, či v případě otázek společné evropské měny základem dohody eurozóny.

Pokud v Elysejském paláci Nicolase Sarkozyho vystřídá François Hollande, bude si Evropa muset nějaký čas počkat, až tradiční tandem v novém obsazení najde společnou řeč. Političtí i ekonomičtí analytici si nyní lámou hlavu nad otázkou, zda dnes neprožíváme reprízu situace, kdy dvě po sobě těsně jdoucí hlasování ve Francii a v Nizozemsku svého času pohřbily evropskou ústavní smlouvu. Proto to nyní vypadá, že Geert Wilders svým manévrem vysoko rozhýbává houpačku, na které sedí celá eurozóna.