Co řeší Evropská unie? Uprchlíky? Řecko? Anebo nové nesmyslné regulace?

Je to do jisté míry obrovský paradox. Na jedné straně stojí Evropská unie před mnoha zásadními a dalo by se říct existenčními problémy, na druhé straně její představitele nesmyslně zaměstnává diskuse o nových a zcela marginálních evropských regulacích. Jeden neví, co si má o tom myslet.

Považte sami. Evropa čelí největší migrační krizi ve své historii. Zcela selhává evropská migrační politika, bortí se základní principy Schengenského prostoru, jednotlivé státy narychlo přijímají svá vlastní opatření, která mají národní státy ochránit před nebezpečnou migrační vlnou. Nad Středozemním mořem se stahuje vojenské mračno, když Evropa hrozí potápěním pašeráckých lodí, na což Libye kontruje tím, že je připravena zaútočit na jakoukoli loď, která popluje bez povolení v libyjských výsostných vodách.

Vedle toho si evropští lídři marně lámou hlavu nad tím, jak vyřešit obří dluhy Řecka. Poté, co Řekové v referendu odmítli podmínky mezinárodních věřitelů pro získání další finanční pomoci, se aktuálně sami evropští lídři přetahují o to, jestli Řecko má, nebo nemá zůstat v eurozóně. V každém případě evropská ekonomika teď možná stojí na pokraji historického precedentu, jehož konečné důsledky si nyní troufá odhadnout jen málokdo.

I přes tato zásadní témata, které můžou mít bezprostřední vliv na život každého z nás, se zdá, že se Evropa více soustřeďuje na vymýšlení nových celoevropských regulací a sjednocujících pravidel. Evropští úředníci a politici např. spustili rozsáhlou diskusi o tom, jak napříč Evropou sjednotit pravidla pro možnost publikování soukromých fotografií např. na sociálních sítích, na nichž jsou zachyceny budovy, které jsou autorsky chráněny. Francie, Belgie a Itálie totiž publikování takových fotek zakazuje, a tak se v Evropském parlamentu rozhořela diskuse o tom, jestli by to samé nemělo platit také v jiných členských státech Evropské unie.

Vůbec nerozumím tomu, proč by se tak výsostně postavené instituce měly věnovat něčemu takovému. Pokud se evropští politici snaží „ochránit“ nevědomého turistu před tím, aby se např. kvůli fotce z dovolené ve Francii nedostal před soud za porušení autorských práv, nechápu, proč se stejnou vervou raději nechrání obyvatele Evropy před novodobými nájezdníky z muslimských zemí.

Stejně nesmyslně na mě působí zpráva, kterou jsem zachytil v médiích a podle které směrnice Evropské unie zakázala dětem bez dozoru nafukovat balónky a troubit na frkačky. A co víc, dokonce má být údajně zakázáno, aby se miminka hrála s plyšáky jen proto, že si bruselští úředníci myslí, že všechny hračky pro děti do tří let musí být omyvatelné.

Myslím si, že nikdo z nás nechtěl Evropskou unii, která by vytvářela takové nesmyslné příkazy a regulace. Chtěli jsme se stát členem rodiny evropských států proto, abychom ukotvili naše osobní svobody a demokratické principy, abychom mohli bez překážek volně cestovat a obchodovat, abychom sdíleli společné hodnoty i pocit sounáležitosti a bezpečí. Nová tvář Evropské unie však na mne působí spíše jako zkostnatělý dinosaurus, který v zajetí svých socialistických a multikulturních představ vytváří byrokratickou mašinerii, v níž vzkvétá regulokracie, ale hubí se svoboda a víra v úspěch a samostatnost.

Neměli bychom však rezignovat. Neměli bychom mávnout rukou a říct, že to my ne, to oni v Bruselu. I my jsme Evropská unie, i my dnes tvoříme politiku této mezinárodní organizace a neseme za ni zodpovědnost. Měli bychom proto důsledně apelovat na vládu, europoslance a další představitele ČR v institucích Evropské unie, aby důsledněji prosazovali naše národní zájmy a nenechali na České republice štípat polínka. Bude dobře, když se nám podaří pootočit „evropským kormidlem“ a EU se bude místo regulačním experimentům věnovat skutečně důležitým otázkám naší budoucnosti.

Autor je senátor Parlamentu ČR

PL, 11.7.2015