Páteční rozhodnutí Evropské rady zvýšit podíl tzv. obnovitelných zdrojů na primárních zdrojích na dvacet procent do roku 2020 je pro evropské ekonomiky potenciální katastrofa. Jejím důsledkem budou stále častější výpadky elektřiny, rostoucí závislost na dovozu energií a hlavně dále se zvětšující propast mezi výkonností Evropy vůči Americe a východoasijským tygrům.

S ochranou životního prostředí nemá toto rozhodnutí nic společného. Sečteme-li nároky na zdroje vynaložené na výrobu zařízení využívajících tzv. obnovitelné zdroje, jejich účinnost a u některých také nespolehlivost výroby, protože vítr fouká i nefouká, slunce svítí i..., pak zjistíme, že k úsporám nedochází. Politické rozhodnutí pak vyvolává další nezamýšlené důsledky. Například tlak na razantní zvýšení používání biopaliv na obou stranách Atlantiku povede podle názorů mnoha expertů k zásadním změnám struktury zemědělství v Jižní Americe včetně další likvidace deštných pralesů a dramatického růstu cen potravin.

S tzv. globálním oteplováním má toto rozhodnutí společného snad ještě méně. Pánové z komise, kteří tak toužili po schválení tohoto závazku, jaksi zapomněli sdělit veřejnosti, že státy EU se podílejí v celosvětovém měřítku na emisích CO2 pouze šestnácti procenty! Evropské pionýrství bude ještě beznadějnější než to s rudými šátky kolem krku. Ještě jedno číslo. Podle výpočtů expertů bude znamenat splnění Kjótského protokolu radostný fakt, že teplota Země dosáhne jisté úrovně nikoliv v roce 2094, ale až v roce 2100... Šest let za cenu mnoha biliónů dolarů. I když připustíme vliv lidské činnosti na růst teploty, zůstává více než znepokojivou otázkou, zda nelze tyto peníze využít na ochranu lidstva lépe a efektivněji.

Ale vraťme se k rozhodnutí rady. Ono možná nebude vše tak horké, jak se zdá. Rezoluce totiž dále praví, že těch 20 % není závazných pro každý stát, ale bude přihlédnuto ke specifickým podmínkám. Když jsem tak poslouchal stanoviska svých kolegů, měl jsem pocit, že se to týká všech ostatních, jen ne jich. A k tomu ještě připočtěme další závěr rady, že o svém závazku rozhodne každý členský stát v konečném důsledku sám (ale 20 % pro unii jako celek je závazných).

Za celým tímto nesmyslem jsou vnitřní problémy klíčových zemí EU. Tony Blair se snaží odpoutat pozornost od osobních trablů, vydává "Sternovy" zprávy a hraje celoplanetární kartu. Angela Merkelová touží, aby německé předsednictví dopadlo s "nějakým" výsledkem, když s ústavou nehnou.

To však neznamená, že jde jen o bouři ve sklenici vody. Rozběhne se obrovská mašinérie úředníků a zájmových skupin. Projektanti a výrobci neefektivních technologií vycítí svou příležitost a vrhnou miliardy do prolobbovávání nových regulací, podpůrných programů a grantových schémat.

Bude to zbytečně vyplýtvaná energie. Tak jako když generální tajemníci OSN před 40 lety zbláznili svět řečmi, že lidstvu hrozí hladomor, tak jako když klimatologové v 70. letech hrozili návratem doby ledové, tak jako když "experti" před dvaceti pěti lety věděli, že zdroje se brzy vyčerpají. Přežijeme i tohle. Jen budeme o trochu chudší, než jsme mohli být bez nich.

HN, 19.3.2007

Autor je ministrem průmyslu a obchodu