je pro mne velkou ctí, že mohu vystoupit zde, na Humboldtově univerzitě, v rámci této významné série projevů na téma Evropa. Vzpomínám si na její počátek, na projev, který zde v roce 2000 pronesl tehdejší německý ministr zahraničí Joschka Fischer. Vzpomínám si na něj i přesto, že jeho názory – jak je známo – jsou od těch mých velmi odlišné. Možnosti prezentovat zde své postoje si velice vážím, neboť vývoj v Evropě mne velmi trápí. Není to pro mne akademické téma nebo předmět pouhé intelektuální zvídavosti.

Většinu předcházejících projevů této série jsem si pozorně přečetl a i když teď nemám v úmyslu tyto příspěvky k evropské diskuzi podrobně analyzovat, jednu hodnotící poznámku se udělat odvážím. V mnohém jsou tato vystoupení podobná. Všechna míří jedním směrem, všechna vycházejí z názoru, že „čím více Evropy, tím lépe“, „čím hlouběji se budeme integrovat, tím více získáme“, „čím více a rychleji v Evropě potlačíme stát (a státy) ve prospěch evropských institucí, tím bude lépe“, atd. Jinak řečeno, společným postojem všech řečníků byla obhajoba projektu „ever-closer Europe“. O racionalitě tohoto projektu, o jeho výhodách i nevýhodách, nákladech a výnosech se již nediskutuje, je nesporným, byť často nikoli explicitně formulovaným předpokladem. To však není pravda. Tento projekt nesporný určitě není.

Z metodologického hlediska měly všechny tyto projevy ještě jednu další věc společnou. Nejsou deskriptivní, jsou preskriptivní či normativní. Nezabývají se tím, co v Evropě je, resp. jak dnešní institucionální uspořádání Evropy funguje a jaké důsledky má, ale tím, co by – v očích toho či onoho řečníka – v Evropě být mělo.

Takto ale není možné postupovat, je třeba více pokory. Nenacházíme se v bodě nula, kdy by bylo možné všechno. Dnešní stav Evropy není neutrálním východiskem k jakémukoli konstruktivisticky dosažitelnému ideálu. Evropský politický, kulturní a civilizační terén není žádná tabula rasa, není to nepopsaný list. Dnešní Evropa je nesmírně složitým konglomerátem historických nánosů, racionálních i neracionálních komplexů a předsudků, různých zatěžujících dějinných zkušeností, ale také zcela legitimních, a výrazně se lišících zájmů jednotlivců i celých národů, které v žijí Evropě a států, které Evropu tvoří. Pohybovat se po tomto terénu bez respektu k jeho křehkosti a zranitelnosti je projevem politické slepoty a hluchoty, což v sobě skrývá veliká rizika.

Já takový respekt k Evropě cítím. Pokud bych měl svůj pohled krátce, v několika větách, shrnout a zůstat přitom u normativního výroku, musel bych říci, že chci Evropu na bázi intergovernmentalismu, čili na minimu supranacionalismu. Chci Evropu, která bude založena na racionální a přátelské spolupráci rovnocenných a suverénních států, nikoli shora uměle organizovanou „domovinu“ všech Evropanů. Zejména ale chci občanství jako výchozí princip uspořádání jakéhokoli lidského společenství, ve kterém je možné svobodně žít. Tím se také Evropa až dosud od zbytku světa nejvíce odlišovala. Vytvořit občanství na úrovni kontinentu však nelze. To může autenticky existovat jen na úrovni přirozených státních útvarů. Právě tuto svou tezi považuji za zcela klíčovou.

Můj ostrý postoj k těmto věcem pramení kromě jiného z mých osobních zkušeností s komunismem, ve kterém jsem prožil více než dvě třetiny svého života. Komunistický režim rovnoprávnost a suverenitu států také popíral. Byl organizován shora, nikoli zdola. Princip občanství prakticky potlačil, neboť byl založen na internacionalismu, nikoli na respektu ke státu jako k nutné a nenahraditelné výchozí entitě jakéhokoli skutečně demokratického politického uspořádání. To u mne vytvořilo vysokou míru přecitlivělosti vůči jakémukoli náznaku podobných jevů. A právě tímto zkušeností zostřeným pohledem pozoruji dnešní Evropskou unii a celou řadu jevů, které pokládám za mimořádně nebezpečné.

Z mé strany není to, co dnes říkám, nic nového. Právě zde, na půdě Humboldtovy univerzity, jsem v lednu 2002 pronesl projev o Evropě. Bylo to na Ekonomické fakultě a své vystoupení jsem tehdy nazval „Dnešní evropská debata: liberalizace či opětovná regulace evropského kontinentu?“ [1] Když jsem si tento projev s odstupem osmi let přečetl, neměl jsem pocit, že bych měl cokoli měnit. Dva roky před naším vstupem do Evropské unie jsem řekl mj. toto: „Budoucnost Evropy a Západu nás nezajímá o nic méně než ty, kteří v západní Evropě žijí. Zdá se mi ale, že lépe rozumíme nebezpečnému paradoxu evropské unifikace: její víře v možnost zachovat tradiční evropské hodnoty a přitom zničit původní instituce, které vítězství těchto hodnot umožnily.“

Obával jsem se již tehdy, že dalekosáhlá evropeizace podstatných aspektů našich životů povede ke ztrátě identity evropských, zejména malých zemí. Proto jsem tehdy řekl, že „otázka identity by neměla být karikována jako překonaný či dávno poražený nacionalismus. Identita by neměla být zaměňována s kulturou, neboť země jako je Česká republika v kulturním slova smyslu evropské byly vždy. Pokud by někdy byla potřeba jakési kulturní unifikace, ta probíhala sama a přirozeně bez ohledu na formální členství v EU.“

Považoval jsem za nutné říci i to, že probíhající a stále se urychlující „internacionalizace či globalizace různých druhů lidských aktivit neznamená nic pokud jde o architekturu politického systému, svobodu či demokracii, pokud jde o koncept politické reprezentace a vztah mezi jednotlivcem a státem.“ Kritizoval jsem i to, že „Charta základních práv obsahuje vedle základních občanských, politických a ekonomických svobod i intervencionistické výsady a nároky typické pro tzv. stát blahobytu, a označuje je za fundamentální práva, nikoli za ideologicky podmíněné formy sociální politiky.“ To všechno jsou problémy, které mne trápí dodnes a které za uplynulých osm let nebyly vyřešeny. Spíše se naopak prohloubily.

Přesto se za ta léta něco stalo. Něco se změnilo v realitě světa a Evropy a něco v myšlení Evropanů, občanů jednotlivých evropských zemí.

V realitě EU došlo, a to současně, k rozsáhlému tzv. rozšiřování a prohlubování. Počet členských zemí se téměř zdvojnásobil a EU se proto stala daleko méně homogenní než dříve. To snížilo její schopnost rozhodování, což všechny architekty stále těsnější evropské integrace znervózňuje. Vyvolalo to i výrazné zvýšení transakčních nákladů vynakládaných na fungování EU.

Nové členské země – přes svou tragickou zkušenost s komunismem a s ním spojenou formou násilné integrace zemí střední a východní Evropy – k mému velkému zklamání nesehrály roli tolik potřebného korigujícího faktoru k dosavadnímu modelu evropského integrování. Z důvodů krátkodobých zájmů se rozhodly jít jinou cestou. Chtěly být co nejdříve „in“, aby nepřišly o možnost podílet se na krátkodobých pozitivních efektech probíhajícího integračního procesu. Jeho negativní efekty zcela a to mimořádně lehkomyslně přehlížely. Nepřispěly proto k zastavení a dokonce ani ke zpomalení paralelního procesu, kterým bylo ono prohlubování, ono přesouvání kompetencí do Bruselu a narůstající regulování Evropy z jednoho místa.

Ve stejné době se změnil i okolní svět. Byly zahájeny velmi těžké a bez vyhlídky na ukončení trvající války v Iráku a v Afghánistánu. Výrazně zesílil islamismus. Čína, ale i některé další země třetího světa prožívají bezprecedentní ekonomický vzestup. Sílí ničivý diktát politické korektnosti (jak se „politicky korektně“ říká obyčejnému pokrytectví). Donedávna byla nekritizovatelná i zhoubná doktrína globálního oteplování. Znovu – po dekádách Margaret Thatcherové, Ronalda Reagana a po euforii, která následovala po pádu komunismu – dominuje sociáldemokratismus se svým pečovatelským státem, vysokým zdaněním, vysokou mírou přerozdělování a se stále se zesilujícím potlačováním a deformováním trhu.

Podstatnou změnou však je ale i to, že sami občané členských zemí EU nejsou přesvědčeni o prospěšnosti současného evropského vývoje. Vidí nejrůznější defekty evropského integračního procesu a začínají si uvědomovat, že to nejsou podružné vedlejší efekty, ale spíše vrozené vady, které nejsou odstranitelné. Všimli si nedemokratických postupů při prosazování užšího a těsnějšího modelu evropské integrace a nechápou, proč musí mít Evropa ústavu za každou cenu. Sledovali neúspěšná referenda ve Francii, v Nizozemí a v Irsku a viděli hru, která s nimi byla sehrána přetransformováním Evropské ústavy v Lisabonskou smlouvu. Právě teď prožívají neslavné okamžiky zahájení nového, postlisabonského modelu fungování institucí EU. Začínají se stále více a stále častěji ptát, jaký to všechno má smysl.

Nejsem detailním znalcem německých diskusí na toto téma, ale vím, že je ve Vaší zemi diskuse na toto téma velmi bohatá a v Evropě –s výjimkou Velké Británie – asi nejbohatší. Některých vystoupení si nevšimnout nemohu. Nemohu si nevšimnout síly a hloubky ústavní stížnosti skupiny německých poslanců k německému Ústavnímu soudu a závěrů, který tento soud učinil, sleduji veřejně publikované příspěvky bývalého spolkového prezidenta Romana Herzoga, znám názory poslance Petera Gauweilera i bývalého ústavního soudce Paula Kirchhofa, pozorně jsem si přečetl i nedávný projev významného německého básníka a esejisty H. M. Enzensbergera v Kodani.

H. M. Enzensberger charakterizuje ve svém projevu evropský demokratický deficit jako chronickou nemoc, která nás vrací zpátky do doby ústavních bojů 19. a 20. století. Vidí to jako návrat do předústavního stavu, který zcela vyhovuje exekutivě. [2] Skoro identická slova používám již řadu let.

V podobném stylu argumentují Roman Herzog, Fritz Bolkenstein a Lüder Gerken ve svém letošním článku v FAZ nazvaným „EU škodí myšlence Evropy.“ [3] Vidí, že „EU ztrácí na přijatelnosti, neboť zavádí – a to za zády občanů – stále větší rozsah regulace.“ Jejich návrh proto zní: „Z členských zemí musí přijít jasná zpráva, že je regulace na úrovni EU přípustná pouze v záležitostech výrazně přesahujících hranice států.“

Citovat by bylo možné dlouhou dobu, ale i toto stačí, abychom mohli říci, že nemůže být sebemenšího sporu, že ohledně dnešního i budoucího vývoje EU (a já záměrně říkám Evropské unie a ne Evropy) žádný konsensus neexistuje. I když se nám to různí eurokraté snažili a snaží stále namlouvat. Naopak, kritické názory sílí a dosavadní „konvenční moudrost“ přestává dominovat. Je to podobné jako s globálním oteplováním. Evidentní fakta prostě nelze dlouho zamlčovat.

Moje současná kritika – známá např. z mého loňského projevu v Evropském parlamentu (únor 2009) [4], z projevu v Bertelsmannově nadaci zde v Berlíně (jaro 2008) [5], z mého vystoupení v Bochumi (únor 2009) [6] či z Pasova (září 2009) [7] – vychází zejména z mých zkušeností s procesem ratifikace Lisabonské smlouvy, kterou Hans Magnus Erzensberger trefně označuje jako „ústavní náhražku“. Klíčovou otázkou je, zda existence Lisabonské smlouvy do evropského prostoru přinese více demokracie, svobody a prosperity. Má odpověď zní nikoli. Pokládám za scestné usilovat o hladší a rychlejší fungování EU na úkor svobody a demokracie, o což zjevně usilují jiní. Nejrychlejší a nejhladší fungování společnosti je samozřejmě v diktatuře, ale tu – doufám – nechceme.

V jistém slova smyslu nastal podivný stav. Politické elity EU – na první pohled – dosáhly svého: EU má svou ústavu, prezidenta, ministryni zahraničí. Je tedy státem – i když bez vlajky a hymny. Ve skutečnosti je ale všechno jinak. Vlajky EU naopak vlají skoro všude a hymna EU se hraje stále častěji, i když byly z Lisabonské smlouvy výslovně vyškrtnuty. Přitom ale současně všichni vidí, že funkce prezidenta a ministra zahraničí jsou spíše formální a že skutečná moc i nadále spočívá v tandemu Německo-Francie. Jeho síla je Lisabonskou smlouvou ještě posílena.

Nejsem si jist, zda to ve své většině občané členských států vědí a už vůbec ne, jestli to tak skutečně chtěli. Obávám se, že ani jedno, ani druhé. Bude proto zajímavé sledovat, jak budou na praktické důsledky uspořádání EU podle Lisabonské smlouvy v následujících letech reagovat. Očekávám, že dojde k narůstání nacionalistických nálad, což je pravý opak ideálů, jimiž byly a jsou vedeny politické elity rozhodujících zemí EU při svých pokusech o stále těsnější a hlubší integraci. Je zřejmé, že dojde k dalšímu narůstání demokratického deficitu a k dalšímu vzdalování politiků od občanů.

Něco z toho už vidíme. V nové formě a síle se vynořuje problém menšin, a to jak menšin „historických“, žijících v Evropě již delší dobu na územích sousedních států, tak menšin „nových“, vytvořených v posledních desetiletích převážně ekonomickou imigrací. To bychom neměli podceňovat. Rozmazávání hranic států a přeměna Evropy z „Evropy států“ na „Evropu regionů“, obojí na bázi ideologie multikulturalismu, vyvolává již dnes řadu problémů. Vidím je ve své blízkosti v chování různých menšin, které relativně klidně žijí (a dlouhý čas žily) na území sousedních států, a které prohlubováním integrace a aplikací Schengenské dohody získaly zcela nové ambice. Podobně je to s důsledky masového přistěhovalectví ekonomického a sociálního typu.

Když se někdo v minulosti odvážil upozornit na sociálně-inženýrskou podstatu multikulturalismu, vysloužil si nálepku xenofoba. Je pochopitelné, že takovou nálepku většina politiků nechtěla. Proto se tomuto vážnému tématu nevěnovali a to se proto dostalo do rukou nově se rodících, z hlediska demokratické budoucnosti velmi problematických politických vůdců. I to bude pravděpodobně dále pokračovat. Musíme proto mít odvahu vstoupit s ideologií multikulturalismu do zásadní polemiky. Jedině tak začne náš kontinent opět fungovat podle vyzkoušených demokratických pravidel.

Ve své knize věnované problematice globálního oteplování s názvem „Modrá, nikoli zelená planeta“, která od konce roku 2007 existuje i v německém překladu, se ptám „Co je ohrožena: klima, nebo svoboda?“ Nyní, po Lisabonu, se musím analogicky ptát: „Co je ohroženo v Evropě?“ Má odpověď je podobná jako v případě tzv. globálního oteplování: „Ohrožena je svoboda a prosperita.“

Co dělat? Stačí jen brzdit rychlost či tempo evropského integračního procesu, když víme, že sama cesta, na které se nacházíme, není správná? Nebo je třeba vydat se jinudy? Není nejvyšší čas náš pohled na evropskou integraci přehodnotit a vrátit se k tomu, co dělalo Evropu Evropou? Není čas na období skutečné sebereflexe – místo její karikatury, jaká byla prováděna v letech po francouzském a holandském referendu? Já jinou cestu nevidím.

Václav Klaus, Vystoupení v rámci série „Humboldtovských projevů o Evropě“, Institut evropského ústavního práva Waltera Hallsteina, Humboldtova univerzita, Berlín, 29. 4. 2010, (překlad z němčiny, publikováno v MF Dnes dne 30. 4. 2010)

________________________________________

[1] „The Eurodebate Today: Liberalizing the European Continent or Re-Regulating It?“. Wirtschaftswissenschaftliche Fakultät, Humboldt-Universität, 18. 1. 2002., www.klaus.cz/clanky/1092

[2] Eine Kopenhagener Rede zum Sonning-Preis von Hans Magnus Enzensberger, http://event.ku.dk/sonningprisen/prismodtagertale/.

[3] „Die EU schadet der Europa-Idee“, FAZ, 15. 1. 2010.

[4] Projev v Evropském parlamentu, Brusel, 19. 2. 2009; www.klaus.cz/clanky/229. Publikováno v MF Dnes a Lidových novinách 20. 2. 2009.

[5] „Zukunft Europas: Beethoven oder Schönberg, Ode an die Freude oder Dodekaphonie?“ Projev v Bertelsmannově nadaci, Berlín, 23. 4. 2008; www.klaus.cz/clanky/1751. Publikováno v MF Dnes 25. 4. 2008. (Český překlad projevu naleznete zde.)

[6] „Was sagt uns die heutige Zeit über Europas Zukunft?“ Projev v rámci projektu Herausforderung Zukunft, Bochum, 19. 2. 2009; www.klaus.cz/clanky/654. Dostupné také na www.revuepolitika.cz. (Český překlad projevu naleznete zde.)

[7] „Notizen für Passau: Gibt es eine gemeinsame Idee Europas?“ Passauer Gespräche, Mediální centrum nakladatelství Passau, Pasov, 16. 9. 2009, www.klaus.cz/clanky/1247. Publikováno v Lidových novinách 17. 9. 2009. (Český překlad projevu naleznete zde.)