Již v roce 1996 vypracoval Kongres regionálních a lokálních územních jednotek při Radě Evropy dle doporučení (č. 34/1997) návrh evropské charty regionální samosprávy. Podle představ tohoto návrhu má být princip regionální samosprávy zakotven v ústavě (článek č. 1). Samosprávy mají mít vlastní volené orgány, které mají právo a schopnost většinu záležitostí týkajících se regionu převzít (článek č. 3 a 15). V rámci těchto kompetencí mají regiony právo na interregionální a přeshraniční spolupráci (článek č. 8). Přesto, že od té doby uplynulo již déle než deset let, jednotlivé členské státy Rady Evropy s podporou tohoto návrhu nespěchaly.

Neexistence regionální charty měla samozřejmě negativní vliv na charakter samosprávných institucí, které se zřídily po roce 1990 ve státech, které do té doby znaly jen centrální řízení státu pod vedením komunistické strany. Nejen se ustavily - jako v České republice - příliš malé a tím pádem málo životaschopné samosprávné jednotky (kraje), nýbrž též postrádají kompetence, jaké mají například německé země. Pozitivní je, že nejen podle ústavy z roku 1992, nýbrž také podle zákona ze 16. května 2002 je samospráva garantována.

Během těchto deseti let byl návrh Charty diskutován v podstatě jen mezi odborníky, hlavně lidmi a institucemi, kteří regionální samosprávu pokládají nejen za zásadní znak demokratického státu, ale také za jednu z hlavních podmínek pro zachování míru v Evropě. Nikde nemohou být požadavky práv obyvatel a také menšin tak garantovány jako institucí samosprávných regionů. K institutům, které se touto tématikou zabývají patří: CALRE (konference regionů se zákonodárnou kompetencí), VRE (Sdružení regionů Evropy) a AdR (Výbor regionů Evropy). Oproti oběma prvním je AdR orgán Evropské unie, který má jen poradní funkci.

Po více než deseti letech byl 31. května 2008 v obou komorách kongresu jednohlasně přijat pracovní návrh regionální charty, který byl předán k diskusi dalším orgánům Rady Evropy. Přejmenováním z Charty regionální samosprávy na Chartu regionální demokracie doufali nejen členové kongresu, ale i CALRE, VRE a AdR docílit vyšší podpory i od států, které mají s obsahem pojmu „samospráva“ problémy. Marně.

K odpůrcům patří nejen státy jako je Francie, kde žijí v regionech početně velké a samosprávy se domáhající menšiny (Katalánci), Španělsko (Baskové) a Německo, kde regionální samospráva již existuje. Španělské stanovisko je spíš pochopitelné než německé. A reakce německých zemí? Vzhledem k tomu, že zemské parlamenty jsou v tom zajedno, lze doufat, že se podaří centrální vládu v Berlině o nutnosti Charty přesvědčit. Ted záleží v první řadě na tom, aby argumentace německých zemských státních úředníků byla dostatečně přesvědčivá.

A dopad na Českou republiku? Z historické zkušenosti se ví, že samospráva nikomu neuškodila. Naopak byla pro obyvatele vždy věcí pozitivní. Lokální politici spíš vědí, co jejich lidé potřebují, než Praha. Také v politických krizích by byla dobře fungující a širokými kompetencemi vybavená regionální (krajská) samospráva více než výhodná a dokonce by měla mít stabilizační vliv na centrální vládu.