Unijní byrokracie se z principu nedá odstranit dřív než ta státní

Neformální summit v Římě, na kterém lídři členských států jednali o budoucnosti Evropské unie, byl spolu se začátkem vyjednávání o brexitu dirigentským pokynem pro nástup chóru „eurorealistických“ komentátorů. Unii chceme, ale jinou, lepší: konečně akceschopnou a už ne tak byrokratickou. „Silná a jednotná EU prospěje všem národním státům,“ píše Evžen Korec v jednom takovém textu na Neviditelném psu. „Vraťme se konečně k ideálům, na nichž byla společná Evropa původně vystavěná: k volnému pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu bez zbytečných překážek a úřednických buzerací,“ opakuje časté volání.

To zní jako plán! Stačí ale podobné rozumně znějící návrhy chvíli promýšlet do důsledků – a narazíme na paralyzující paradoxy.

Dvojí ostří akceschopné Evropy

Rychle a razantně jednající Unie, která by dokázala nekompromisně bránit svoje hranice, efektivně postupovat proti teroristům, zkrátka „řešit zásadní věci“ místo údajných blbostí – taková by se líbila kdekomu. Háček je v tom, že neexistuje definice zásadních věcí, na které by se Evropa dokázala shodnout. Ostatně pokud dnešní vedení Unie řeší podle někoho blbosti, dejme tomu když zpřísňuje podmínky držení zbraní, pak to dělá jen proto, že to považuje za věci zásadní.

Silná a jednotná Evropská unie s rukama uvolněnýma k nerušené práci by vždy stála jedny nebo dvoje volby od toho, aby parta kolem Emmanuela Macrona a Martina Schultze omezila daňovou konkurenci mezi státy nebo jinak zesocialističtěla hospodářství – což už by se dnešním protisocialistickým buchdostolistům nelíbilo. Platí to i naopak: málokdo z federalistů mezi levicovými liberály si uvědomuje, že další centralizace otevírá příležitost udělat Orbánovo Maďarsko jednou ranou z 27 států.

Trvalá mexická plichta, při které se rozhašteřené země navzájem drží v šachu a kompromis se hledá pracně a pomalu, je možná jednou z největších výhod dnešní podoby Unie. Volání po jednotě z jedné nebo druhé strany nejčastěji navíc stojí na předpokladu, že ta jednota bude panovat v tom, co chci zrovna teď já – a takový předpoklad rozhodně není s přihlédnutím ke zkušenostem eurorealistický.

Škrtněte byrokrata v Bruselu – a povstane dvacet sedm nových

Podobné je to s voláním po omezení byrokracie: který rozumný člověk by byl proti? Má to dva háčky. První: Unie není takový moloch, jak se o ní často mluví. „Evropská komise má 33 tisíc zaměstnanců, což je pouhá polovina toho, kolik lidí pracuje pro Americkou správu sociálního zabezpečení. Unie nemá možnost zavádět vlastní daně a její rozpočet tvoří jedno procento hrubého domácího produktu členských zemí. Srovnejte to s dvaceti procenty u federální vlády USA,“ připomněl ve své rozmrzelé reakci na brexit Johan Norberg, libertarián z Cato Institutu.

Podobný pohled nabízí ve své knižní reportáži z Bruselu rakouský spisovatel Robert Menasse, podle kterého jde na samotný unijní úřednický aparát jen 0,06 procenta HDP: „Z toho, co se na národní úrovni jmenuje prostě ‚zákonodárství‘, se stává pejorativní ‚posedlost regulacemi‘. To, že v národním státě platí celostátní či spolkové zákony pro všechny země a regiony tohoto státu, je samozřejmé, ale evropské směrnice a nařízení se označují jako ‚glajchšaltování různých kultur a mentalit‘ a stále víc lidí je odmítá jako cosi potřeštěného, nesmyslného a autoritářského.“

Druhý háček: jak přesně chcete vybudovat společný trh 27 zemí bez „úřednických buzerací“, jestliže ve všech těch zemích vládnou desítky let výhradně strany, které své trhy více či méně regulují, navíc všude trochu jinak? Unijní instituce obvykle jenom reagují právě na takový chaos v pravidlech.

Když jste výrobce sekaček, s kým se vám bude líp obchodovat: s půlmiliardovým trhem, který má jednotné požadavky na emise, navíc ke stažení v angličtině, anebo s 27 trhy, z nichž je jen šest lidnatějších než Šanghaj bez předměstí, a které mají různá pravidla zapsaná v různých jazycích?

Tu samou otázku si můžete položit i jako pěstitelé banánů. Mimochodem: tři kategorie jejich jakosti a tvarů sjednotila Unie hned dva roky po založení, v časech, ke kterým se dnešní eurorealisté odkazují jako ke zlatým.

Kdybychom dostali možnost začít Evropu znovu sjednocovat úplně od nuly, možná bychom se mohli dopracovat ke smysluplnějšímu využívání jejího (relativně prťavého) rozpočtu nebo k sympatičtějším leaderům, než je hattrick Romano Prodi – José Manuel Barroso – Jean-Claude Juncker. Z principu by ale nemohla být nová Unie akceschopnější, aniž by nárůst akce byl v přímé úměře s nárůstem protestů tam nebo jinde. A stejně tak nelze odstranit unijní byrokraty, dokud je budou národní byrokrati zásobovat materiálem k harmonizování. Eurorealistům, kteří po takové Unii volají, se paradoxně zdají pipe dreams – opiové sny.